domnívat, jestli hlavním hybatelem revoluce byla zadluženost státu, nespokojenost a chudoba
obyvatel či odklon od proevropské orientace.
Druhým symptomem revoluce byla neefektivní vláda. Jako zjevný příklad sloužil
Brintonovi stav Francie za vlády Ludvíka XV., který dovedl vládu skoro k bankrotu.
Neefektivitu můžeme vidět i ve snahách vlády o realizaci reforem, které nebyly naplněny anebo
byly zrušeny či anulovány privilegovanou částí společnosti (Brinton 1965: 35-36). V případě
Ukrajiny se jedná zejména o období vlády Leonida Kučmy (1994-2004). Jedním ze specifik
jeho vlády byla existence tzv. strany moci. Jednalo se o neformální seskupení propojující staré
nomenklaturní vazby z dob komunismu. Strany moci vyplňovaly stranický prostor na úkor
standardních politických stran a prosazovaly zájmy spřízněných oligarchických klanů.10
Ukrajinský parlament byl tak místem, kde se scházeli delegáti vlivných oligarchů. Jejich
prostřednictvím poté prosazovali vlastní zájmy a fakticky kontrolovali celou zemi. Kučma také
vytvořil svůj poradní orgán, tzv. Radu regionů, ve které byli zastoupeni představitelé
jednotlivých ukrajinských regionů. Během následujícím let prezident posílil své postavení a
v roce 1996 prosadil poloprezidentskou verzi ústavy. Následný vývoj po roce 1996 potvrdil, že
nová ústava přinesla jistou míru stability politického systému, ale konfliktní vztah mezi
parlamentem a prezidentem stále přetrval. Stranický systém byl velmi atomizovaný a bylo
skoro nemožné v něm vytvořit provládní většinu (Kopeček a Kubová 2004: 406-407; Cabada
2008: 403). Dalším příkladem neefektivity a velkým problémem Ukrajiny je korupce, která
rapidně vzrostla v 90. letech. V roce 2000 zařadila Transparency International Ukrajinu na 87.
místo (z celkového počtu 90) nejvíce zkorumpovaných zemí (Kuzio 2001: 11). Když se Kučma
ujal vlády, slíbil, že tento problém vyřeší, ale ve své snaze selhal. Většinou však bylo obvinění
z korupce proti vysoce postaveným činitelům vzneseno až poté, co se se vzepřeli stávající
moci.11 Problém korupce je silně propojen s otázkou síly a stability státu.12 V roce 1999 bylo
registrováno přes 2600 případů úplatkářství, z toho 768 případů bylo postoupeno soudům,
Zde můžeme vidět počátek téměř 20 let trvající éry, kdy je Ukrajina ovládaná mocnými oligarchy, kteří jsou
úzce spojeni s politickou sférou. Mezi tři nejsilnější oligarchické klany patří: Kyjevský, Dněpropetrovský a
Doněcký. V Doněckém klanu hraje hlavní roli nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov. Jeho majetek je odhadován
na 30 miliard dolarů.
11
Typický příkladem je případ bývalého premiéra Pavla Lazarenka, kterému se podařilo během let 1996-1997
zpronevěřit až 200 milionů dolarů, některé zdroje uvádí až miliardu dolarů. Dokud byl Lazarenko Kučmovým
spojencem, vše bylo v pořádku. Po té v něm Kučma i oligarchové uviděli hrozbu, z vlády byl odstraněn a nakonec
odcestoval ze země (D'Anieri 2001: 31).
12
Jestliže má stát fungovat efektivně, musí být schopen dostatečně zaplatit vládní činitele, aby nebyli v pokušení
přijmout úplatek. Ukrajina však v této problematice nedosáhla žádných pokroků. Oficiální platy jsou tak nízké a
placené sporadicky, že mnoho zaměstnanců pociťuje nutnost vymáhat a přijímat úplatky. Problém korupce není
nový, jedná se o odkaz Sovětského svazu za vlády Brežněva. Se zavedením tržní ekonomiky v roce 1991 se zdroje,
v držení soukromých subjektů, značně navýšily v porovnání s těmi, kterými disponuje stát. Je tak pochopitelné, že
soukromé subjekty mohou nabídnout státním zaměstnancům více, než stát samotný.
10
7