MŮJ MOTIVAČNÍ DOPIS
K SEBELÁSCE
Mám právě volnou chvilku. Lapám po telefonu, abych brouzdala po
Instagramu. Do vyhledáváčku napíšu #Sebeláska a vykoukne na mě skoro 800
příspěvků, z nich fotka silnější dívky v teenagerských letech, dá se říct, že je
opravdu při těle. Ale je tak fotogenická. Pózuje fotografovi, jakoby byla
profesionální modelka. Někdo by řekl, že tohle si se svým tělem dovolit nemůže.
Jenomže se na to podívám pozorněji. To, co z ní vyzařuje, je synonymum pro
hashtag zmíněný pod její fotkou. Sama ho tam napsala. Ví, že modelkovské
pózování není jenom pro modelky, a přesně to chce ukázat světu. „Jak si může
obléct něco tak nelichotivého její postavě?!“, „To je drzost!“, „Podívej se, jak
namyšleně se chová, přitom na to nemá!“ syčí jedovaté jazyky. Ale tohle není
namyšlenost. Je to zdravé sebevědomí. Spokojenost jí samotné se sebou.
Tomuhle se říká sebeláska.
Možná jsem to podala tak, že je sebeláska instagramová záležitost. Ne každý
má ale tu potřebu posílat na Instagram, že se setkal se sebeláskou, protože ji
drží v sobě a o její přítomnosti ví.
Já sama jsem se se sebeláskou potkala. Měla jsem štěstí, že mi do života
vkročila. Možná jsem pro někoho egoista, jiní třeba mají stejné zkušenosti jako
já a v mých slovech se najdou. To, že jednou jste někým, s kým nejste úplně
spokojení, a po nějaké době se ukážete jako člověk, kterého nejde rozpoznat
od toho starého „já“. A v tom novém „já“ jste nejšťastnější osoba na světě.
K tomu ale, abyste se dostali k vašemu ideálu, je potřeba mnoho vlastního úsilí.
Urovnat si spoustu věcí v hlavě. Změnit prostředí. Změnit sebe.
Jsem za to, že když se měníte proto, abyste se stali ideálem pro někoho, jde o
nepřirozenou cestu ke změně. Pokud ale překopáváte svoji osobnost z vlastní
vůle proto, abyste si sáhli na vysněnou sebelásku, je věc druhá. Ta, která je
správná.
A co je na sebelásce tak krásné a důležité? Dám tady menší příklad. Často
v televizi sledujeme filmy z prostředí amerických středních škol. Co asi už každý
poznal, je to, že se zde vyskytují dva druhy postav – ti populární, kterým se každý
klaní k nohám, aby se s nimi mohl přátelit, a potom jsou tady ti největší looseři,
introverti, oblíbené oběti vypracovaných fotbalistů a prostě ti, co ví, jak
nepříjemná je tma ve školní skříňce. Ano, filmy jsou poněkud přehnané, ale
rozhodně jde vidět ten rozdíl jejich psychiky. „Looserům“ totiž chybí víra v sebe
samé. A co víc, nechávají si to líbit. Jakoby těm jejich šikanátorům a hvězdám
školy přímo stříleli do očí: „Hele, máte pravdu, jsem looser. Pojďte si pro mě, však
si to zasloužím. Můžu si za to, že nejsem oblíbený.“ A odtud pramení to důležité,
heslo, kterým jsem se při své změně řídila, a měli by se jím řídit všichni, co kouzlo
sebelásky prozatím nepoznali – JAK BUDEŠ BRÁT SÁM SEBE, TAK TĚ BUDOU BRÁT