Student's Times 2014-2018 2017/17/11 druhé číslo | Page 10

KDYŽ SLOVA
NESTAČÍ
Mluvím hodně a často. Někdy zbytečně rychle a jindy zase příliš složitě. Každopádně mám to
ráda, baví mě věci sdílet, probírat, vyprávět příběhy, někoho rozesmát a často sama sobě
lichotím – čímž bohužel bavím nejvíce lidí.
Ovšem jsou chvíle, kdy slova nestačí. Jsou pocity, zážitky a představy, na které jsou slova příliš
nijaká, tehdy potřebuji něco dalšího. Něco, jenž pomůže k tomu, abych tu věc poslala dál anebo
ji jen dostala ze sebe ven.
Když jsem byla menší, psala jsem básničky a skládala texty. Bylo to krásné, jelikož jsem měla
pocit, že mé myšlenky dostávají nějaký tvar, mají strukturu, a navíc ve verších zní vše o mnoho
pěkněji. Dokonce, když jsem prožívala svou první dětskou lásku, po nocích jsem psala
posmutnělé verše a ráno je zahanbeně mazala, protože má večerní slabost byla vždy tatam. Ale
pomohlo to, zbavilo mě to smutnění. Postupně jsem se od psaní básní přesunula k fotce, což
navždy budu vnímat jako tu nejlepší věc k sebevyjádření. Ať jsem totiž fotila kohokoliv, když
mi na tom záleželo, věděla jsem, že je v té fotce i kousek mě. A hlavně fotka mi poskytuje
nejlepší prostor pro kontrasty, které mám moc ráda. Naprostá jednoduchost versus něco
normálně úplně nereálného. Ve fotce mě vždy bavila ještě o něco více právě jednoduchost,
přirozenost, obyčejnost, jemnost. Věci, které mi normálně nejsou úplně vlastní, jsem dokázala
právě díky focení zpracovávat a posílat dál.
Mým osobním kontrastem k focení je rozhodně tanec. Odjakživa jsem milovala, když byl parket
jen můj a já se mohla roztrhat pro pohyby, které by dokázaly vyplnit celý prostor. Mou láskou
byl výrazový tanec, když jsem mohla pohybům dodat ještě nějaký příběh a zase to mělo v sobě
o něco více.
A proč vlastně kontrast? Totiž pokud fotíte, tak ke každé fotce je vždy potřeba více lidí a
častokrát za jednou fotkou je schováno o mnoho víc „autorů“, než byste si dokázali představit.
Když jsem měla svou první výstavu a chystala jsem úvodní řeč, uvědomila jsem si, že za každým
konkrétním obrázkem stojí minimálně ještě jeden další člověk. Focení je opravdu věcí, která
by bez pomoci mých nejbližších, nikdy nebyla možná. Naproti tomu tanec je věc, která je
v onen moment silně individuální, jelikož každý pohyb obsahuje naprosto specifický pocit a je
jen váš.
Umění je opravdu krásná věc a je to výborný způsob tak trochu jiné komunikace.
Nechci tím říci, že cokoliv, co jsem kdy vytvořila, by se dalo nazývat uměním. Ale snad mě
chápete. Pokud tedy budete mít někdy pocit, že chcete něco sdělit a nebudete vědět jak, zkuste
třeba vzít tužku, štětec nebo něco jiného a nebojte se tvořit!
H. Martinková, 4.G