Další dny jsme chodili dvakrát denně na svah. Nás snowboardistů bylo asi deset, ale já po boku obou šílených Kryštofů jezdila samostatně. Nováčky učil náš milovaný „ Charvi,“ který svůj úkol plnil natolik dobře, že nás už třetí den někteří doháněli. A i lyžaři si vedli skvěle. Dokonce i ti, kteří na lyžích stáli nanejvýš jednou. Měla je na starosti p. uč. Pechancová, která s nimi trpělivě a pomaličku sjížděla svah. Poslední dny však už všichni jezdili ukázkově a s jistotou. No a třetí skupinku tvořili rychlí jezdci, na které dohlížela p. uč. Zabloudilová. Tato skupinka se nezastavovala jindy než na lanovce a řítila se rychlostí větru.
Co se programu týče, ten byl celkem volný. Kromě třikrát denně v jídelně jsme se setkávali na jednu hodinu večer ve studovně, kde jsme po skupinkách připravovali program. Naším cílem bylo zabavit všechny účastníky zájezdu a musím říct, že se to všem skvěle povedlo. Největší radost jsme však měli, když se bavili hlavně učitelé. Koho by nepotěšil pocit, že se s vámi nenudí a užívají si každou společnou chvilku.
Mezi konečné vzpomínky patří poslední večer skoro celé třídy na jednom pokoji, strávený čas s partou kluků z jiné střední školy a pomalé zakončování kurzu. I přes všechno, co se odehrálo, se celý večer stal nezapomenutelným a dnes už vtipným zážitkem. Ráno po snídani se konalo poslední lyžování. Nikomu se ze svahu nechtělo a už vůbec ne jet domů. Ale co se dalo dělat. Odjížděli jsme po výborném „ vepřu-knedluzelu“ naplnění vzpomínkami, obědem, pocitem štěstí a hlavně únavy.
Děkuju všem, kteří nám kurz zařídili, našim super učitelům, s kterými jsme se rozhodně nenudili a taky kamarádům za krásně prožitý týden.
R. Šobáňová, 1. A