Popiš svůj koníček – v čem spočívá úspěch? Popsat BMX je poměrně jednoduché. Je to jen upravené kolo, na kterém se skáče, dělají se rotace, různé triky a kotrmelce. Recept na úspěch je asi jen ten, dělat to naplno. Jinak to nemá smysl.
Kdy a jak jsi s tím začal? Dovedli mě k tomu rodiče, když mi na Vánoce koupili moje první malé kolo a začali mě vozit do Brumova do „ bikeparku“, kde se mě hned ujal David Janáč a započala má „ cesta k úspěchu ". Začínal jsem jezdit s Karlem Obadalem, který na to asi neměl nervy, a tak mě v tom nechal.
Proč právě tento koníček? Po čase ježdění přestává být koníčkem a stává se srdcovou záležitostí. Nikdy mě nebavily týmové sporty, protože když jsem něco pokazil, měl jen na sobě posměch a zlost týmu, a tak jsem se snažil najít sport, ve kterém budu makat sám za sebe. Když jsem začal, nejvíce se mi líbilo, že si všichni navzájem pomáhali.
Například když se na závodech někomu něco stane, tak se mu snažíme pomoct místo toho, abychom měli radost z větší šance na vítězství.
Jaké jsou tvé dosavadní největší úspěchy? Mezi největší úspěchy počítám na
1. místě závod „ Charity Jam ", který pořádáme s kolektivem jezdců každým rokem pro lidi, kteří to potřebují a kterým jde veškerý výtěžek z akce. Letos to bylo 130 000Kč pro postižené kluky. Pokud mám mluvit o závodech, které jsem vyhrál, bylo jich dost, ale ten největší je polský závod „ Baltic Games ", kterého se zúčastnili například jezdci z Chorvatska, Polska, Francie atd., kde jsem skončil druhý. Další takový větší závod je Mistrovství Slovenska kategorie „ Amateur ", kde jsem vyhrál 1. místo. Mezi mé nejúspěšnější triky patří například trik, kdy protočím kolo pod sebou, což dělají asi jen čtyři lidi v ČR včetně mě. Ten nejlepší je asi salto dopředu nebo „ 180 ° alleyup oppozite down whip tonofoot can- can landing“, který jsem odjel jako první na světě!
Co na to říkají rodiče a okolí? Rodiče, jak jsem řekl, mě k tomu přivedli a myslím, že máma si to nejspíš vyčítá, protože má velký strach. Táta mě v tom ale podporuje naplno. Vozí mě i na některé závody, radí mi, co dělám špatně. Když mu řeknu, že jsem odjel nový trik, že už ho umím, vždy poznamená: „ Ne, ne, to že to odjedeš jednou, nic neznamená. Jeď a dej ho znova!", což mě hodně motivuje. Co se týče okolí, na základce mě kvůli tomu trochu i šikanovali, ale já si jich nevšímal. Jen mě to hnalo k tomu, abych něco dokázal! Teď se jim klidně můžu smát já, protože dělám to, co mě baví. To, čím jsem. Kdežto oni zůstali na mrtvém bodě.
Jak často a kde trénuješ? Snažím se jezdit „ co to dá ". Když mám volný den, přijdu ze školy, hodím batoh na postel, navleču chrániče, vezmu kolo a nic jiného nevnímám. Když se mi něco pokazí nebo se mi jakkoliv nedaří, nasednu na kolo a všechno je zase tak jak má být. Jezdit jsem začal v parku v Brumově, což je i teď mým hlavním útočištěm. Díky kontaktům, rodičům a sponzorům teď jezdím po celé ČR a hodně taky na Slovensko. To kolo je super věc i v tom, že když člověk má zkušenosti, může je předávat mladším i starším začínajícím jezdcům.
Děkujeme za rozhovor a přejeme Kryštofovi co nejvíce úspěchů jak na kole, tak i ve škole! K. Drobilíková, 4. G