HLAVNÍ JE NEZAPOMENOUT
Mezinárodní den památky obětí holocaustu připadající na den 27. ledna nám má připomínat oběti nacistické ideologie. Šest milionů židů. Dva miliony Romů. Patnáct tisíc homosexuálů. Miliony nevinných obětí. Spousta čísel. A je jich ještě více. Šedesát čtyři – počet zemí zapojených v druhé světové válce. Sedmdesát dva milionů – počet odhadovaných obětí. Šest – šest dlouhých let trvání nejhorší války v dějinách lidstva. Čísla, čísla, čísla. Právě z jejich pohledu často na holocaust a celou druhou světovou válku pohlížíme. Data, roky, počty obětí. Na něco ale často zapomínáme. Za každým jedním číslem je tvář. Tvář člověka, který ztratil život kvůli konfliktům a ideálům několika vyvolených. Celý jeho život shrnut jedním titulem – oběť holocaustu. Oběť druhé světové války. Den památky obětí holocaustu nám má dle mého názoru připomínat, že oběti nebyly čísla. Byli to lidé, kteří měli své sny a ideály, stejně jako má každý z nás. Na rozdíl od nás ovšem žili v jiné době. Nikdo z nás si dnes nedokáže představit, že by se něco podobného mělo opakovat. Bohužel, jak všichni dobře víme, historie se opakuje. Po každé válce následuje sladké období míru, kdy každý věří, že nic podobného už se nikdy opakovat nebude. Lidstvo má ale krátkou paměť. Brzy zapomínáme na hrůzy, které válka přináší. Pamatujeme si jen čísla. Miliony nevinných obětí holocaustu už jsou mnoho let po smrti, ale přece je tu něco, co pro ně můžeme udělat. Dokonce jim to i dlužíme. Nezapomenout. Jejich životy a hrůza, kterou prožili, už se nedají vrátit. Jediné, co pro ně můžeme dnes udělat, je připomínat si jejich oběti a nikdy nedopustit, aby se něco podobného opakovalo znovu.
K. Žídková, 4. G