JEDOVATÁ SLOVA, aneb moje první detektivka
Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezatkla žádného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla.
Ale stačí jeden telefonát a mnoha lidem se obrátí život naruby: komisaři Lozanovi, jenž odchází do důchodu, matce, která ztratila veškerou naději, že najde svou ztracenou dceru, dívce, která kdysi dávno zradila svou nejlepší kamarádku, jíž se už nestihla omluvit … protože Bárbara jednoho dne zmizela a nikdo doteď nezjistil kam a proč.
Popravdě jsem po detektivkách nikdy neprahla, ale rozhodla jsem se, že nebudu uzavřená a jednu zkusím, popřípadě bych ji nedočetla( lež). Sáhla jsem tedy po jedné z mého oblíbeného nakladatelství, Jedovatých slovech. Knížka španělská s poměrně slušnou reklamou a příběhem. No jo, samé lži. Spíš by se to mělo jmenovat Jedovaté reklamní lži. Jen si představte normální román bez přímé řeči. V celé knížce nebyly jediné uvozovky. Rozhovory jen tak bez ničeho byly součástí textu a nešly na první pohled poznat. Když jsem se teda přenesla přes počáteční šok, že uvozovky prostě nenajdu, tak nastal čas chaosu. Kniha byla vyprávěna z různých pohledů asi pěti lidí, kteří vyprávěli všichni stejně. Muž a žena myslí stejně, to je mi ale novinka. Možná, že kdybych nečetla pár knížek, kde se pohledy hrdinů střídají, nebudu tak kritická, ale bohužel už jsem viděla, jak to jde udělat líp a s tím se nedá nic dělat. A když mi přestal vadit i tento chaos, tak jsem zjistila, že ta kniha je vlastně tak trochu o ničem. Celý čas vás drží v pozornosti pouze to, že se dozvíte, kdo je vrah- nebo mám spíš radši říct únosce nebo psychopat? Tento člověk má hodně titulů a já jeho pravou identitu neodhalila hned na začátku, díky čemuž mě čtení nakonec docela bavilo, protože je tam pořád to tajemství, které já jako zvědavá ženská prostě potřebovala vědět. A když jsem to zjistila, tak mi padla brada, doslova. Bylo to pro mě nemyslitelné, vlastně všechno co se na konci stalo, mi vzalo dech. Jediné co můžu na knize chválit. Chtěla bych pochválit alespoň nějakou postavu, ale ono to nejde, prostě ani jeden člověk mi moc nesedl. „ Není to tebou, ale mnou, knížko. Ale ano, je to tebou, promiň, ale když tvůj hlubší příběh je o tom, jak nějaký komisař páprda odchází do důchodu, tak to mezi námi nemůže fungovat“.
Kniha Jedovatá slova ve mně zachovala něco podivného, cosi ve smyslu „ nikomu nevěř“, ale jinak se mi kniha jednoduše nelíbila. Doufám, že někomu sedne kniha víc a autorčina práce bude řádně oceněna.
K. Zůbková, 2. G