JEDOVATÁ SLOVA , aneb moje první detektivka
Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové ? Nikdy se nenašlo její tělo , policie nezatkla žádného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla .
Ale stačí jeden telefonát a mnoha lidem se obrátí život naruby : komisaři Lozanovi , jenž odchází do důchodu , matce , která ztratila veškerou naději , že najde svou ztracenou dceru , dívce , která kdysi dávno zradila svou nejlepší kamarádku , jíž se už nestihla omluvit … protože Bárbara jednoho dne zmizela a nikdo doteď nezjistil kam a proč .
Popravdě jsem po detektivkách nikdy neprahla , ale rozhodla jsem se , že nebudu uzavřená a jednu zkusím , popřípadě bych ji nedočetla ( lež ). Sáhla jsem tedy po jedné z mého oblíbeného nakladatelství , Jedovatých slovech . Knížka španělská s poměrně slušnou reklamou a příběhem . No jo , samé lži . Spíš by se to mělo jmenovat Jedovaté reklamní lži . Jen si představte normální román bez přímé řeči . V celé knížce nebyly jediné uvozovky . Rozhovory jen tak bez ničeho byly součástí textu a nešly na první pohled poznat . Když jsem se teda přenesla přes počáteční šok , že uvozovky prostě nenajdu , tak nastal čas chaosu . Kniha byla vyprávěna z různých pohledů asi pěti lidí , kteří vyprávěli všichni stejně . Muž a žena myslí stejně , to je mi ale novinka . Možná , že kdybych nečetla pár knížek , kde se pohledy hrdinů střídají , nebudu tak kritická , ale bohužel už jsem viděla , jak to jde udělat líp a s tím se nedá nic dělat . A když mi přestal vadit i tento chaos , tak jsem zjistila , že ta kniha je vlastně tak trochu o ničem . Celý čas vás drží v pozornosti pouze to , že se dozvíte , kdo je vrah - nebo mám spíš radši říct únosce nebo psychopat ? Tento člověk má hodně titulů a já jeho pravou identitu neodhalila hned na začátku , díky čemuž mě čtení nakonec docela bavilo , protože je tam pořád to tajemství , které já jako zvědavá ženská prostě potřebovala vědět . A když jsem to zjistila , tak mi padla brada , doslova . Bylo to pro mě nemyslitelné , vlastně všechno co se na konci stalo , mi vzalo dech . Jediné co můžu na knize chválit . Chtěla bych pochválit alespoň nějakou postavu , ale ono to nejde , prostě ani jeden člověk mi moc nesedl . „ Není to tebou , ale mnou , knížko . Ale ano , je to tebou , promiň , ale když tvůj hlubší příběh je o tom , jak nějaký komisař páprda odchází do důchodu , tak to mezi námi nemůže fungovat “.
Kniha Jedovatá slova ve mně zachovala něco podivného , cosi ve smyslu „ nikomu nevěř “, ale jinak se mi kniha jednoduše nelíbila . Doufám , že někomu sedne kniha víc a autorčina práce bude řádně oceněna .
K . Zůbková , 2 . G