Student's Times 2014-2018 2015/17/09 První číslo | Page 6

Co se dělo na
adapťáku?
TAK, A JE TO TADY. KONEČNĚ JSME MY, PRVÁCI, VYRAZILI 24. 9. NA SEZNAMOVÁK
DO SIDONIE. A JAK TO VŠE PROBÍHALO? CESTU AUTOBUSEM NEMUSÍM ASI NIJAK
ZVLÁŠŤ POPISOVAT.
PŘESUNEME SE ROVNOU DO SIDONIE, KDE JSME BYLI
UBYTOVÁNI NA POKOJÍCH.

Ale teď k programu a průběhu celého dne.
Převzali si nás lektoři s výzvou stmelit náš
kolektiv, a tím vše začalo. Proběhla i
seznamovací část v podobě fyzické. Tím
myslím dřevenou kládu, mých 29 spolužáků a
úkol naskládat se na ni všichni. Někdo seděl,
někdo ležel nebo stál.
Taky jste měli někdy na čele napsané loser
nebo vám spolužák rozklepl o hlavu vajíčko?
Tohle nyní můžu říct o většině své třídy.
Dobrovolně se vymáchat v bahně, i když moc
dobře víte, že tu nemáte velice nic na
převlečení a už vůbec ne ručník a šampon. Až
tak moc „hype“ (výraz 1.G pro někoho, kdo je
až moc aktivní) jsme byli.
Do programu jsme si zařadili i jiné úkoly.
Třeba kde schovat jídlo, ať vám ho nikdo
nesní, nebo naopak, vytipovat si pokoj, kde
jídla bude až moc. Věřte mi, hladu totiž bylo,
dost. Taky poslouchat zpěv a hraní na kytaru
na chodbě obchodky se stalo neskutečným
zážitkem. To vám musím prozradit, po
chodbách školy chodí budoucí slavná
zpěvačka!

K večeru pro nás byly připraveny spíše
klidnější aktivity. Jako hra na ano X ne na
otázky typu, kdo je pro trest smrti, kdo v naší
třídě vlastně vůbec umí prát a vařit. Vážný,
zamyšlený, možná i úzkostlivý pohled měl
každý z nás při finálním programu, kterým
bylo psaní dopisu svému budoucímu já za 4
roky. Neskutečně se těším na ten pocit, co v
sobě každý z nás bude mít, až ho budeme
číst.
A protože celý den provázelo naše hulákání
(myšleno zpěv), večer ukončil táborák, kde si
každý už úplně maximálně vyřval své hlasivky
a vyždímal ze sebe poslední síly.
Ráno nás čekala rozcvička. S pomalu
končícím dopoledním programem končil i celý
náš adapťák. Sbalili jsme se, uklidili
nepořádek na pokojích, který vypadal, jako
bychom tam pobývali měsíc, a ne jednu noc,
a jeli domů. Na památku jsme si odvezli třídní
vlajku, kterou ale musíme ještě dodělat.
Unavení - prostě mrtví, ale za to spokojení a
maximálně adaptovaní, jsme se zase vydali
domů se skvělým pocitem.

T. Častulíková, 1.G