Student's Times 2014-2018 2015/17/09 První číslo | Page 44

Kamila
Zabořil jsem nos do jedné z Kamiliných růžičkových košil, které tak moc milovala, a
nasál její vůni - až příliš mi ji připomínala.
Usnula tehdy v křesle, sladce oddychujíce, jak bylo zvykem, vzbudil mne až zvuk
reklam, opět sledovala svou oblíbenou telenovelu, ostatně jako každou středu. Vstal jsem,
nazul jsem si pantofle a šouravým krokem jsem se vydal do obývacího pokoje. Vypnul
jsem televizi a opatrně jsem naznačil manželce, že by si měla jít nejspíš lehnout do postele
a pořádně se vyspat. S úsměvem, ale zároveň s vážností v očích, mne požádala, zda-li by
bylo možné pro dnešní večer to, že by si šla lehnout za mnou. Přiznávám, zaskočilo mne
to, jelikož jsme už zhruba pět let nesdíleli jednu postel kvůli chrápání, ale souhlasil jsem.
Společně jsme se bok po boku doplahočili do naší ložnice a znovu ulehli do společné
manželské postele. Zahalila mne vlna nostalgie. Přitulila se ke mně a pohladila mne po
několikadenním strništi na mých starých vrásčitých tvářích, zachytil jsem její ruku a políbil ji.
A já věděl, že se za ty roky nic nezměnilo, musel jsem pousmát. Jenom tak jsme leželi,
mlčky, užívali si této společné chvíle, podvědomě jsem věděl, že bude nejspíš naše
poslední. Přerušil jsem ticho slovy: „Vždy, když jsem tě viděl, stačil mi tvůj jediný úsměv a
zlepšil se mi den, ano, možná to zní moc sladce, ale moc ses mi líbila." Tentokrát se usmála
Kamila. „A já jsem milovala tvé lékořicové bonbony, které jsi mi dával, ale ty tvoje příšerné
naschvály!" dloubla do mě stejně laškovně jako kdysi. „Myslel jsem, že na tebe
zapůsobím!" začal jsem se smát. Přisunula se blíž, srdce se rozbušilo, objal jsem ji paží kolem
těla a ona si položila hlavu na mé rameno. Společně jsme usnuli, ale ona bohužel už
navěky. V mé mysli se mísily snad všechny emoce, začínající vztekem až po srdcervoucí
žal, který nakonec zvítězil, protrhl pomyslné hráze propouštějící slzy na povrch. Úmrtí, to
zlomí i silného člověka.
Promnul jsem mezi prsty onu košili, nakonec jsem ji poskládal a vrátil na své čestné
místo do skříně, Kamila byla nádherná žena, stále jsem ji viděl jako energetickou dívenku, i
přestože její pleť už nebyla tak krásně hladká, ale zdobily ji vrásky, i přestože neměla už
krásně dlouhé hnědé vlasy, ale bílé chomáčky, i přestože přibrala nějaké to kilo navíc,
byla stále půvabná, tak moc! Srdce ze zlata, tolerance a ochota, to všechno měla.
Milovali jsme se každým dnem víc a víc a v tu noc, kdy zemřela, naše láska dosáhla
vrcholného konce, nejvyššího stupně oddanosti.
Posadím se do jejího křesla s myšlenkou na to, jak moc mi její osobnost chybí, jak
moc je důležité milovat nejenom fyzickou krásu, ale hlavně tu vnitřní podstatu člověka.
Milovat srdcem, ne očima. Troufám si tvrdit, že jsem svou misi splnil, miloval jsem ji do
posledního dechu. Překrásná a nádherná Kamila.

T. Fojtů, 3.G