Student's Times 2014-2018 2015/17/06 Deváté číslo | Page 4

Můj první rok na
GYMNÁZIU
Mnoho lidí by nejspíš na úvod napsalo, že by byli natěšení nebo nervózní, ať už z nové školy,
z nových lidí nebo učitelů, ale já jsem byla pouze zvědavá, jestli jsem si vybrala dobře. A tak
se o rok mladší já vydalo poznávat taje gymnázia, ve kterém mělo trávit dalších pár let (teď
po roce vím, že je jich opravdu jen pár). Jelikož jsem tuto starší malebnou budovu už trochu
znala, tak pro mě nebyla až takovým otazníkem, ale to neznamenalo, že už v ní není co
poznávat. Můj první zážitek s touto budovou není z těch nejlepších.
Byla hodina němčiny. Paní učitelka vybírala, kdo se půjde projít s třídnicí a zanese ji druhé polovině třídy.
Modlila jsem se, abych to nebyla já, ale jak to tak bývá, tak jsem byla nucena vydat se na velkou pouť
labyrintem. Jenže to ještě paní učitelka neznala můj smysl pro orientaci, který téměř postrádám. Že mě
neměla posílat, poznala, až jsem se po dvaceti minutách vrátila s výmluvou: „Já hledala cestu zpět“. Ale mělo
to jeden velký plus: podruhé mě už neposlala.
Další děsivý zážitek prvního týdne byla čeština, ve které pan učitel prohlásil památnou větu: „Pohněte si,
maturita se blíží, nemáme čas“! Ani si nedokážete představit tu hrůzu, která nás, malé sosáčky, jímala, ale
ještě strašidelnější je, že nejspíš měl pan učitel pravdu, protože první ročník se chýlí ke konci a utekl
neuvěřitelně rychle.
Trochu úsměvná byla první (možná druhá) fyzika, protože, no… „Přestavte si, že jste placatý trpaslík mezi
černými deskami a chcete se vydat na výlet, jak se budete pohybovat?“ Doteď nevím odpověď na tuto otázku,
ale nejspíš si ji už budu navždycky uchovávat v paměti.
Mezi těžkými začátky se jako záchranné lano objevil adaptační kurz, který (snad můžu mluvit za všechny) jsme
si neskutečně užili. Dal nás trochu dohromady a také nám dal více jistoty, že se budeme navzájem respektovat
a rozumět si. A pak začala ještě tvrdší realita. Testy, nervozita, kruhy pod očima v padesáti odstínech fialové a
kladení otázky: „Co já tady vlastně dělám“?
A tak čas letěl, přišly další společné akce: Vánoce, Play´n´sing (okouzlující soutěž, ve které jsme byli třetí),
lyžařský kurz (kterého jsme se nezúčastnila, protože nevím, jestli má sjezdovka větší strach ze mě, nebo já z
ní), teď pomalu uzavíráme známky a těšíme se na první š