Student's Times 2014-2018 2015/17/03 Šesté číslo | Page 7

„Vydrž Prťka, vydrž! Už ju skoro mám.“
Najednou se ozvalo bouchnutí dveří a zvuk
jejich zamykání. Potom už jen hlas, co říkal:
„Tak, a teď budeš přemýšlet, Žilmene!“ (to
je totiž moje přezdívka)
V ten moment nabíječka ztratila na
důležitosti. Chvíli jsem jen stál. Pak jsem se
pustil do jejího opětovného hledání,
doufaje, že si jen dělají srandu a hned zase
otevřou. Za čtvrt hodiny už jsem zkoušel
vyrazit dveře. Po pár marných pokusech mi
došlo, že vyrazit dveře, které se otevírají
směrem ke mně, není nejlepší nápad. „Co
teď? A hele, okno. Možná tudy bych mohl
uniknout ze svého vězení…“
Myšlenka skočit dolů na střechu se mi
vzhledem ke kručení v břichu jevila víc a víc
jako dobrý nápad. Ze střechy už by to šlo
snadno. Jen seskočit dolů. Hlad narůstal.
Bylo rozhodnuto. Skočím! Obouval jsem si
boty, když vtom slyším kroky. Klíče
zachrastily v zámku a já byl po asi půl
hodině čekání a úspěšném nalezení
nabíječky konečně volný. Když se mě poté
učitelé zeptali, proč jdu pozdě na večeři, má
odpověď zněla: „Přemýšlel jsem.“
Nikdy bych netušil, jak tento drobný
incident ovlivní zbytek mého života i roky
strávené na gymnáziu. „Přemýšlením“ jsem
trávil minimálně hodinu týdně. Ve skladu
výtvarky, ve skřínce či ve sklepě. Jelikož
naše škola ještě neměla plastová okna, ale
pouze klasická kastlová, strávil jsem nějakou
dobu i v prostoru mezi okny. Nutno dodat,
že jsem tím pobavil spoustu lidí ze školy a
mnohým jsem tak nejspíš zpříjemnil jinak
běžné, nudné ráno. To mě sice těšilo, ale když zazvonilo na hodinu a všichni se rozeběhli do třídy, můj úsměv
rázem opadl. Vysvobodili mě až kolemjdoucí učitelé.
Když se vás tedy někdo bude ptát, jak Žilmen k přemýšlení přišel, odpovědí vám může být tenhle pravdivý
příběh.

“