Student's Times 2014-2018 2015/17/03 Šesté číslo | Page 4

Utíkej, Nituško!
(Mam‘zelle-nitouche)
Zpěvohra Utíkej, Nituško! byla v podání Slováckého divadla hrána už v roce 1883, odstartovala v
podstatě muzikálovou tvorbu divadla a byla znovu obnovena na přání diváků. Na představení jsem se těšila,
jelikož v minulém roce se mi hra Rychlé šípy velice líbila, ale letošní zpěvohra pro mne byla zklamáním. Možná
byla chyba ve mně, protože jsem jela do divadla ještě s doznívající horečkou a nedokázala jsem si vychutnat
herecké výkony postav. Samotný děj mne moc nezaujal a myslím si, že někteří diváci dokonce postrádali
pointu. Uznávám, že hrát dvojroli musí být nesmírně namáhavý úkol, jak potvrdil samotný režisér Igor
Stránský: „Je to strašná dřina. Musíte vymyslet každou situaci tak, aby to vypadalo, že to na jevišti plyne.
Všechno musí být velmi dobře vypracováno, aby se nenarušil rytmus inscenace. Je to dost složité puzzle.“
Myslím, že pomyslné puzzle se podařilo seskládat dobře, ale přece jenom mi tam jeden kousek chyběl, nebyl
to humor ani kvalita pěveckých či hereckých výkonů, byl to spíš nějaký spád a samotná myšlenka díla.
A o čem vlastně představení Utíkej, Nituško! bylo? Objevovaly se zde už zmiňované dvojrole, kdy
kostelní varhaník je ve skutečnosti utajeným operetním autorem, poručík je subretou, klášterní schovanka
operní pěvkyní, a matka představená majorem. Zpěvohra byla logicky protkána písněmi, které byly opravdu
kvalitně ztvárněny, a když jste se ponořili hlouběji do textu, určitě byste rozpoznali i narážky na tehdejší
majetnickou církev a společenský život. I přes kvalitní výkony herců mě představení nezaujalo a troufám si
tvrdit, že jsem nebyla jediná. Ale jak se říká - sto lidí, sto chutí.

(T. Fojtů, 2.G)