Student's Times 2014-2018 2014/17/11 Druhé číslo | Page 7

a taky červené fleky na těle. Na mé narozeniny jsem byla se svými přáteli a má bolest hlavy byla tak velká, že jsem musela jít domů. Dva týdny jsem se snažila bolest překonat, než jsem šla konečně k doktorce. Vzala mi krev a ještě ten den mě poslala do Brna. Byl to den, na který nikdy nezapomenu. Co vám dodávalo sílu bojovat? Mnoho věcí, ale především má rodina, má dcera a manžel. Říkala jsem si, že nikam neodejdu, že budu žít, abych viděla svou dceru, jak se vdá, a že se stanu babičkou. Když se vám taková nemoc znovu objeví, jde si vůbec ještě říct „zachovej chladnou hlavu“? Zajímavá otázka. Byla to má prohlídka v červnu 2014, když mi vzali kostní dřeň. Doktor mi zavolal v srpnu a řekl mi, že byly nezvyklosti v krvi, ale mohla to být pouze laboratorní chyba, protože začala nová procedura testování krve. Vůbec jsem se nebála, jelikož jsem se cítila dobře, začala jsem být znovu aktivní, hrála jsem volejbal a jezdila na výlety na kole s manželem a dcerou, prostě jsem se cítila skvěle. Na začátku září jsme šla na nové testování kostní dřeně a 23. Září, 20 minut před mou první hodinu, mi zavolali z Brna. Řekli mi novinky a já jsem byla naprosto šokována, ohromena a nemohla jsem jít učit. Nešílela jsem z toho, byla jsem smutná, protože jsem věděla, že to znamená další rok života strávený léčbou v nemocnici, že budu naprosto vyčerpaná a už nebudu tou osobou, co dřív. Nebudu tu moct být pro mou dceru, hrát si s ní, učit ji a být dobrou manželkou. První věc, na kterou jsme pomyslela, nebylo, že bych mohla umřít, ale má rodina. Přemýšlela jste o smrti? Ne, ne úplně. Když mě poslali v pátek do Brna, vůbec jsme nevěděla, o co půjde. Nemohla jsem spát a v noci jsme seděla u svého počítače a psala jsem emaily mým přátelům v Kanadě, zavolala jsem mé sestře a dávala jsem si dohromady informace a otázky pro doktory na další den. Když dorazil můj manžel a sestra, ptali se na různé věci, až jsem se zeptala, jestli bych kvůli tomu mohla zemřít. Moje sestra se na mě otočila a řekla: „ Ne nikdy, doktoři vědí, co dělají, a je to velmi dobrá léčba, takže nepůjdeš nikam.“. A od tohoto okamžiku jsem si už nikdy nepředstavila, že bych mohla umřít, a tak přemýšlím stále. Jak jsme řekla předtím, plánuji zestárnout se svým manželem, dcerou a vnoučaty. Může vás taková nemoc v životě udělat silnější? Záleží to na vaší povaze, na podpoře, kterou máte, na přátelích a rodině, kteří se vám snaží pomoci. Třebaže rakovina zanechá různé fyzické a emocionální jizvy, věřím, že vás může posílit. Co vás dělá šťastnou? Na co se těšíte? Nejšťastnější mě dělá má rodina, především moje dcera. Je jí pět let, ustavičně mluví, zpívá a chce být se mnou, i když jsem unavená, nemůžu se jí prostě nabažit. Jedna z věcí, na kterou se nejvíce těším, je návrat mého zdraví do pořádku (lépe dýchat, běhat, být schopná cvičit, aniž by mě to na několik dní zničilo) tak, bych mohla chodit tancovat s mojí sestrou a přáteli, protože hudba pro mě byla a stále je nejlepší léčbou zkrátka miluju tanec.