Student's Times 2014-2018 2014/17/10 První číslo | Page 14

VZPOMÍNKY NA GYMNÁZIUM

Přiznávám, že naše třída nebyla ta nejhodnější ve vesmíru a několikrát jsme se „vyznamenali“ nějakým tím
vtípkem nebo průšvihem. Vzpomínám, jak spolužák lekal paní Strnadovou při hodině matematiky. Buď na ni čekal vedle
dveří, anebo se schoval pod katedru a klasicky na ni bafnul, když vysunovala židli. Její reakce byla moc srandovní. Třída
měla vedle katedry nějakou skříň, kde jsme ho uvěznili a pustili až půl hodiny po příchodu učitelky. Sotva dýchal a na
učitelku sedící u katedry reagoval: „baf!“
Před hodinou zeměpisu jsme na třídnici nastražili umělé lejno. Přišel pan Papež, začal se smát a řekl: „Služba,
vyhoď to do koše.“ Spolužák to nesl, jako kdyby to bylo opravdové. Nezapomenu na jeho výraz nechuti, když to chytal
do holých rukou.
V sekundě jsem se rozhodl projít římsu nad hlavním schodištěm ve druhém patře. Kdo to chce zkusit, věřte, že
na stranu k oknům to jde bez větších problémů (kromě dvou sloupků, kde stojíte na dvou centimetrech). Když už jsem
byl v úctyhodné, až nebezpečné výšce, zazvonilo na hodinu. Bylo jasné, že pokud se nedostanu co nejrychleji zpátky,
uvidí mě nějaký učitel, který půjde na hodinu. V tu chvíli jsem však zjistil, že cesta zpátky bude trvat o hodně déle.
Najednou se na schodech objevila paní Kašparová. Nezbývalo nic jiného než skočit. Její řev se nesl chodbou: „Stůj!“
Zastavil jsem. Zakroutila mi uchem snad o 360 stupňů. Tu bolest cítím dodnes. Ještě ten den jsem byl za svou odvahu
oceněn ředitelskou důtkou.
V počítačové učebně jsme místo Excelu hráli Counter-strike a když měl někdo zlomenou nohu, využívali žáci jeho
zranění jako jízdenku výtahem. Kdo nesl třídnici do druhé skupiny, vracel se za čas postačující k snězení minimálně dvou
svačin.
V době našeho studia, se na gymplu rozmohla hra nazývaná „Lůskání“. To se do odstátých uší spolužáků tzv.
„lůskalo“ prsty - ani dodnes nevím, zda vyhrál ten, kdo měl uši, které nejvíc „lůskly“, nebo ten, kdo mu způsobil bolest,
nicméně hra to byla skvělá. Při hodině pak všem svítili uši jako jablka na stromě.
Kdo měl tělocvik s panem Charvátem a dělal problémy, klikoval. Odmlouvání nebo protesty počty kliků
razantním způsobem zvyšovaly. Nebyl problém za jednu výuku nasbírat přes 200 kliků. Jako kdybych to slyšel:
„Strnad! Dej si deset!“
„Já?“
„Dvacet!“
„Proč?“
„Čtyřicet! Ještě se na něco zeptáš a zaokrouhlíme to na sto.“
(šeptem) „Doprčic, zas já.“
„Sto! Nejsem hluchý.“
Určitě věříte, že jsem v tom byl nevinně. Potom mi řekl, že jestli budu někdy inženýr jako on, tak se mi pokloní.
Nedávno jsem promoval na Fakultě strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně titulem bakalář, takže jsem
se jeho pokloně přiblížil. Tímto mu chci jeho slib připomenout a troufám si říci, že pokud se tato událost stane, vzbudí to
obrovský mediální rozruch.

Bc. Jan Strnad (23 let), Mirošov