Absence protikandidátů či systému závor, které do sboru automaticky nepustí všechny kandidáty, vede k absenci programu.
Absence protikandidátů či systému závor, které do sboru automaticky nepustí všechny kandidáty, vede k absenci programu.
přičemž každý student může hlasovat až pro tři kandidáty. Těch se sešlo dvanáct. Tipnete si, kolik jich bylo zvoleno? Správně, dvanáct. Stanovy totiž nijak neřeší, jak postupovat, když se kandidátů sejde méně. Opět tak teoreticky ke zvolení stačí, aby kandidát odevzdal hlas sám sobě a funkci má jistou. To se naštěstí nestalo, ale propast mezi zjevně nejdůvěryhodnější kandidátkou, Markétou Lindákovou z 5. O, jež získala 95 hlasů( od 202 hlasujících, gratuluji!), a Matyášem Pískačem z 1. O, jenž oslovil dvanáct voličů, je enormní. Navíc si dovolím rozporovat oficiální údaj o procentuálním zisku jednotlivých kandidátů: ten je počítán z celkového počtu hlasujících( 202), kteří ale celkově rozdali 465 hlasů( měli právo jich dát 606, ale samozřejmě je stejně tak jejich právem nevyužít všech tří hlasů, byť se tak dobrovolně části své moci spolurozhodovat vzdávají). Pokud budeme za základ počítat 465 skutečně celkově odevzdaných hlasů, nezískal by Matyáš Pískač 5,9 %, jak tvrdí oficiální výsledky, ale pouze 2,6 %. Kdybychom počítali s pětiprocentní uzavírací klauzulí, obvyklou v českém poměrném volebním systému, před branami samosprávného sboru by nezůstal pouze on, ale i Adam Hurt( se ziskem 20 hlasů, tedy 4,3 % ze všech odevzdaných). Konec statistiky. Co jsem chtěl ukázat, je zjevné: v kombinaci nízkého počtu kandidátů a složitého volebního systému bez pojistek a volebních klauzulí sice proběhl výběr kandidátů do Studentského parlamentu, tento výběr ale rozhodně nelze nazvat volbami, respektive ne volbami v demokratickém právním řádu. Absence protikandidátů či systému závor, které do sboru automaticky nepustí všechny kandidáty, vede k absenci programu. Když jdu k volbám, zajímá mě, s jakými vizemi a cíli mě jednotliví kandidáti chtějí oslovit, jenže když si buď nemůžu vybrat, nebo si sice vybrat můžu, ale stejně vím, že „ zvoleni“ budou všichni, nemám důvod se o kandidáty, ale také činnost sboru samotného zajímat( mimochodem: takto vypadaly volby v Československu před rokem 1989: k volbám se sice muselo, ale volila se jednotná kandidátka; to opravdu není vzor demokracie). Hm, škoda. Co s tím? Čistě pragmaticky by tento systém měl vyhovovat jediné skupině osob: stávajícím poslancům, protože vědí, že bez jakékoliv námahy mandát obhájí. Myslím si ale, že pokud má být Parlament doopravdy „ nejvyšší autoritou v oblasti prosazování zájmů a práv studentů GJP“, jak si sebevědomě vetknul do stanov, měli by právě jeho členové sebekriticky as pokorou hledět na to, jakou legitimitu jim jejich voliči propůjčili( od nikoho jiného a z ničeho jiného ji nezískají), a snažit se podněcovat zájem o věci veřejné, kultivovat veřejnou diskusi, dokládat smysluplnost vlastní existence, zkrátka posilovat onu tolik potřebnou politickou kulturu. Tedy rozhodně ne zakopat se ve vlastních pozicích, potvrzovaných každoročně hrou z ne zcela jasných příčin pojmenovanou „ volby“, ale naopak přilákat k činnosti vyprofilované zájemce, nebát se střetu různorodých programů a idejí. A pak vyhlásit volby, maximálně transparentní a přehledné. To bude opravdový svátek demokracie! Hodně úspěchů na cestě k němu! •
; bundestag Shodou okolností takřka současně proběhly volby do německého Spolkového sněmu a Studentského parlamentu Gymnázia Dr. Josefa Pekaře.
11