Jaká byla situace v České republice ? Ze začátku až překvapivě dobrá .
Většina lidí si myslela , že to bude maximálně na pár dní nebo týdnů , nakonec jsme ale na počítačích zůstali až do konce školního roku .
„ Takhle mlžit o nebezpečí před světem , to je něco !“ „ Tohle mlžení mělo taky pro celý svět strašné následky ,“ souhlasila s ní babička . „ Čína totiž ve stejné době , kdy popírala veškerá obvinění ohledně zatajování nového neznámého viru , vykoupila ze světa většinu ochranných pomůcek , například respirátory , takže pak svět neměl na skladě skoro žádné . A narychlo je vyrobit , když se koronavirus nakonec opravdu do celého světa rozšířil , to nebylo vůbec jednoduché . Něco podobného se ale stalo i v České republice . Když už bylo hororových zpráv o COVIDu tolik , že to stačilo na davovou paniku a ze dne na den byly najednou zásoby roušek v lékárnách naprosto vyprodané . Některé zdroje ale říkaly , že roušky nevykoupili jen COVIDem zpanikaření Češi , ale také Číňané . Pak ale díky tomu nastala podivná situace . Když na začátku března přišlo od české vlády nařízení , že občané mají povinnost nosit roušky , roušky v obchodech nebyly , a pokud ano , pak jen v minimálním množství .“ „ To je přece nemožný , ne ?“ ozval se znovu Kai . „ To jste vážně dostali nařízení nosit něco , co není k dostání ? Jak jste to dělali , když jste je nestihli koupit ?“ „ Jednoduše , Kai . Začali jsme je vyrábět .“ Kaiovi spadla překvapením brada . „ Vyrábět ?!“ vyvalil oči . „ To jste měli doma továrnu nebo co ?“ „ Ale ne ,“ zasmála se babička Sára , zatímco Lea rukou přitlačila Kaiovi spodní čelist zpátky nahoru . „ Továrny jsme vážně neměli , ale většina rodin měla šicí stroje . Na internetu lidé začali sdílet způsoby , jak si takovou roušku ušít , a kdokoliv měl chuť , čas a šicí stroj , mohl jich doma několik vyrobit , a pokud už zajistil sebe a své blízké , mohl je věnovat do nemocnic , škol nebo domovů důchodců .“ „ Ahá ...“ pochopil konečně Kai . „ Takže jste si vlastně navzájem pomohli . Ale to se třeba žádné firmy nepokusily začít roušky vyrábět ? Ani někde ve světě ?“ „ Samozřejmě že ano , ale než se to všechno domluvilo , objednalo a tak , to už bylo rychlejší je začít vyrábět ručně . Ale měli jsme okolo toho takovou podivnou záhadu . Moc se totiž neví , jak to bylo s českými výrobci roušek a vládou . Některé zdroje tehdy psaly , jak vláda a Ministerstvo zdravotnictví podporují české výrobce roušek , objednávají od nich veškeré potřebné ochranné prostředky proti viru a jak jsme jako Česká republika soběstační . Jiné zdroje si ale stěžovaly , jak vláda objednává roušky a respirátory z Číny a Ameriky ...“
„ Proč z Číny ? Ta přece nic neměla !“ vyprskl Kai , už se nestačil zarazit . „ Původně neměla , ale určitě si pamatuješ , že potom je přece ze světa vykoupila ,“ odpověděla mu babička Sára . Kai přikývl . „ No a pak , když už jich měla dost a taky se je jako jeden z prvních států , naučila i sama vyrábět , mohla je zase světu prodávat zpět .“ „ Ach jo ,“ povzdechla si Lea . „ No a co teda říkaly ty jiné zdroje ?“ „ Říkaly , že vláda objednává pomůcky jen z Číny a Ameriky , a pokud se je pokusí kontaktovat nějaký český výrobce , vláda dělá `mrtvého brouka` . Kdoví , jak to tehdy bylo ?“ pokrčila babička Sára rameny . „ Tak roušky a ochranná zařízení bychom měli probrané ,“ vyškrtla si Lea ze svého malého seznamu první položku a přečetla druhou . „ Jak to třeba vypadalo s šířením infekce ? Jaká byla situace v České republice ?“ „ Ze začátku až překvapivě dobrá ,“ odpověděla jí babička Sára . „ Hodně dlouho jsme si udrželi minimální počet nakažených a skoro žádná úmrtí . Tyto výsledky , tedy ta `čísla` , jak se tehdy laicky říkalo , byly chvályhodné hlavně kvůli rychlosti zavedených opatření , jako uzavření hranic , omezení možnosti scházet se ve velkém počtu , povolena byla ze začátku například jen setkání do 100 přítomných a samozřejmě jsme museli nosit roušky . Opatření se postupně měnila , a to ne vždy zcela logicky , byla v tom samozřejmě i politika , ale rouška , desinfekce a vzdálenost dva metry od každého člověka se nám staly na jistou dobu pevnou součástí života . A samozřejmě i karanténa . Ten den , kdy byla zavedena , si pamatuji jako včera . Ráno 10 . března jsme normálně šli do školy , a když jsme se vraceli , věděli jsme , že zítra zůstáváme všichni doma , ale co bude dál , nikdo netušil . Postupně se školy a my všichni studenti a žáci začali učit „ učit se na dálku ”. Většina lidí si myslela , že to bude maximálně na pár dní nebo týdnů , nakonec jsme ale na počítačích zůstali až do konce školního roku .” „ Páni ,” ozval se Kai , „ to bych chtěl taky . Půl roku prázdnin a nicnedělání !” „ Takhle to ale nebylo , Kai !” ozvala se rychle babička . „ Výuka normálně pokračovala ! Přes internet jsme se všichni připojili do virtuálních učeben a tam nám učitelé posílali práci . Tu jsme museli do určitého termínu splnit a do učebny odevzdat , buď jako fotografii nebo textový soubor . A mnozí z učitelů také začali organizovat hodiny přes komunikační aplikace , jako byly třeba Meet nebo Skype . Samozřejmě , že styl výuky byl o něco uvolněnější , ale rozhodně jsme jen tak půl Ö
7