Student Revue ZÁŘÍ-ŘÍJEN | Page 20

recenze Kazatel na HorrorConu 2019 Dne 16.11.2019 se uskuteční již 4. ročník „undergroundové akce pro fanoušky horroru ve všech formách umění“, jak organizátoři sami píší. text: Pavlína Lenghartová 8.O S oučástí programu je i beseda s autorem Honzou Vojtíškem o jeho románové prvotině Kazatel. O co se jedná? Stojí vůbec Kazatel za investici vašeho drahocenného času? Kazatel je temný, mrazivý hororový román o středověkém knězi Řehořovi a mladí- kovi ze současnosti, Gabenovi. Jedině jejich společné úsilí jim dává šanci jednou provždy skoncovat s něčím, co nechce nic víc, než se dostat na světlo. Za jakoukoliv cenu! Tak praví anotace, avšak… První stránky vás nechávají dlouhou dobu v napětí, čtete a čtete, dokud nezjistíte, že už jste za půlkou a že se vlastně vůbec nic nestalo. K tomu autor přimíchá pár vedlejších postav s obsáhlým životopisem, aby je mohl následně zabít – čili učinit 5 předchozích stránek téměř zbytečnými. Děj graduje pozvolna, místy mám dojem, že Vojtíšek záměrně odbíhá od rozuzle- ní, aby vás zahltil nemravnou omáčkou (nejen) kolem hlavního hrdiny Gabena. Nemravné poznámky si ovšem neodpou- ští ani při samém vyvrcholení děje! – ale nemůžu samozřejmě nic namítat, jelikož již na počátku jste upozorněni na případnou destrukci mravních hodnot. Aby toho nebylo málo, zajímavé prolínání dvou století se rázem mění na několika- stránkový monolog kněze Řehoře, u něhož se stále nedozvídáme, proč se mu říká Kazatel, ve kterém objasňuje, o CO vlast- ně v celé knize jde, JAK spolu vše souvisí a hlavně PROČ se to dělo. No jeden velký chaos. Ale co musím zaručeně vyzdvihnout, je 20 ZÁŘÍ-ŘÍJEN 2019 čtivost a bohatství Vojtíškovy slovní záso- by. Výborné vykreslení postav, různorodé atmosféry a především všech krvavých momentů, na kterých si každý milovník hororů pošmákne. Zajímavě popsané poci- ty a okamžiky, které sice zcela nepatří do hlavní dějové linky, ale ukazují, že Vojtíšek umí skvěle psát a volit vhodná slůvka. Po jazykové stránce požitek, ačkoli by se knize hodila ještě jedna korektura. Nicméně přeci jen mi po přečtení románu cosi schází – takový ten wow pocit, který se většinou dostavuje, když dokončíte výbornou knihu. Nevím, nevím, mám z Kazatele rozporuplné pocity, počkám si, co nám k tomu poví sám Honza Vojtíšek v listopadu na HorrorConu.l Chlad Proč? Proč zrovna já? Musím to být já?... To jsou poslední věty, které si myslíte před smrtí. text: Adéla Franka Chromcová 4.O J ak to vím? Zažil jsem to. Nejdřív se vám to zdlouhavě vleče, ale potom… potom to jde rychle. A pak? Nic. Temnota. Prázdno. Jediné, co vám zůsta- ne, je ten nepříjemný nicotný chlad… Každé dítě si vždy přálo zažít apokalypsu. Přišli si „cool“ (nebo jak tomu říkají ti mladí). Vystřílí všechny ty zombie- ky svým plastovým kulometem, co mají vystavený na poličce u postele. Vyprávějí rodičům, jak by to celé probíhalo, rodiče se jim smějí do tváře a nechápavě přikyvu- jí hlavou… Taky jsem to zažil, sice s trochu jinými představami, ale zažil. Staré dobré časy, kdy jsem měl ještě celou svoji rodinu u sebe. Bylo mi devět. Bujná představivost a nádherné dětství. Je mi… bylo mi 32. Ten den jsem byl v nemocnici se svojí těhotnou ženou v devátém měsíci. Tam šla na ultrazvuk, říkali, že by se měla už připravovat na porod. Oba jsme v tu chvíli byli šťastní, ale nervozita převládala. Ultrazvuk byl v pořádku a my se chystali, že pojedeme domů. Ovšem, co se nestalo... Zastavila nás sestřička, že by bylo nejlepší, aby tam žena zůstala kvůli počínajícím kontrakcím. My jsme se nejdříve vyptávali, ale nemělo cenu se hádat se zdravotní sestrou. Moje žena tedy zůstala v nemocnici a já jel domů. 18:23. Nevím, co mám dělat, do- četl jsem další knihu a nová se mi začínat nechce. Za pár minut bych měl vyrazit vyzvednout ženu z nemocnice. Zvoní mi telefon. Právě mi bylo oznámeno, že se v nemocnici něco děje. Okamžitě se zved- nu a vyběhnu ven. Když mi řeknou, že se v nemocnici něco děje, musí to být vážné. Bohužel to bylo víc, než jsem si myslel… Vyšel jsem ven… oslnily mě zářící, naoranžovělé paprsky zapadajícího slunce. V ten moment jsem zapomněl na ženu, dítě... zapomněl jsem na život. Viděl jsem smrt… viděl jsem tmu, cítil jsem teplo a pak? Pak nic… pak jenom ten nepříjem- ný nicotný chlad. Proč? Proč zrovna já?l BÁSEŇ T Klára M Kulinová A 4.O Slepecká hůl, pes, brýle. Každodenní život nevidomých. Potmě strávené dlouhé chvíle A ještě delší minuty v nich. Jak vypadá strom, moře, řeka? To se nejspíš nedozví. Slyší vodu, jak odtéká, Slyší když zvon v dáli zní. Temné chvíle plné strachu A obavy z okolí. A někdy se bez poplachu, Ztratí, najdou, obojí? Nezáviděníhodný dar, Temno – černo, Být tak sám. Báseň vznikla na téma „Černá kavárna“, kterou jsme společně se třídou navštívili. Zkoušeli jsme si, jaké je to být slepý a mohli debatovat a ptát se nevidomé na její kaž- dodenní život.l 21