recenze
Kazatel
na HorrorConu 2019
Dne 16.11.2019 se uskuteční již
4. ročník „undergroundové akce
pro fanoušky horroru ve všech
formách umění“, jak organizátoři
sami píší.
text:
Pavlína Lenghartová 8.O
S
oučástí programu je i beseda
s autorem Honzou Vojtíškem o jeho
románové prvotině Kazatel. O co
se jedná? Stojí vůbec Kazatel za investici
vašeho drahocenného času?
Kazatel je temný, mrazivý hororový román
o středověkém knězi Řehořovi a mladí-
kovi ze současnosti, Gabenovi. Jedině
jejich společné úsilí jim dává šanci jednou
provždy skoncovat s něčím, co nechce nic
víc, než se dostat na světlo. Za jakoukoliv
cenu!
Tak praví anotace, avšak…
První stránky vás nechávají dlouhou dobu
v napětí, čtete a čtete, dokud nezjistíte,
že už jste za půlkou a že se vlastně vůbec
nic nestalo. K tomu autor přimíchá pár
vedlejších postav s obsáhlým životopisem,
aby je mohl následně zabít – čili učinit 5
předchozích stránek téměř zbytečnými.
Děj graduje pozvolna, místy mám dojem,
že Vojtíšek záměrně odbíhá od rozuzle-
ní, aby vás zahltil nemravnou omáčkou
(nejen) kolem hlavního hrdiny Gabena.
Nemravné poznámky si ovšem neodpou-
ští ani při samém vyvrcholení děje! – ale
nemůžu samozřejmě nic namítat, jelikož již
na počátku jste upozorněni na případnou
destrukci mravních hodnot.
Aby toho nebylo málo, zajímavé prolínání
dvou století se rázem mění na několika-
stránkový monolog kněze Řehoře, u něhož
se stále nedozvídáme, proč se mu říká
Kazatel, ve kterém objasňuje, o CO vlast-
ně v celé knize jde, JAK spolu vše souvisí
a hlavně PROČ se to dělo. No jeden velký
chaos.
Ale co musím zaručeně vyzdvihnout, je
20 ZÁŘÍ-ŘÍJEN 2019
čtivost a bohatství Vojtíškovy slovní záso-
by. Výborné vykreslení postav, různorodé
atmosféry a především všech krvavých
momentů, na kterých si každý milovník
hororů pošmákne. Zajímavě popsané poci-
ty a okamžiky, které sice zcela nepatří do
hlavní dějové linky, ale ukazují, že Vojtíšek
umí skvěle psát a volit vhodná slůvka.
Po jazykové stránce požitek, ačkoli by se
knize hodila ještě jedna korektura.
Nicméně přeci jen mi po přečtení románu
cosi schází – takový ten wow pocit, který
se většinou dostavuje, když dokončíte
výbornou knihu. Nevím, nevím, mám
z Kazatele rozporuplné pocity, počkám si,
co nám k tomu poví sám Honza Vojtíšek
v listopadu na HorrorConu.l
Chlad
Proč? Proč zrovna já? Musím to
být já?... To jsou poslední věty,
které si myslíte před smrtí.
text:
Adéla Franka Chromcová 4.O
J
ak to vím? Zažil jsem to. Nejdřív se
vám to zdlouhavě vleče, ale potom…
potom to jde rychle. A pak? Nic.
Temnota. Prázdno. Jediné, co vám zůsta-
ne, je ten nepříjemný nicotný chlad…
Každé dítě si vždy přálo zažít
apokalypsu. Přišli si „cool“ (nebo jak tomu
říkají ti mladí). Vystřílí všechny ty zombie-
ky svým plastovým kulometem, co mají
vystavený na poličce u postele. Vyprávějí
rodičům, jak by to celé probíhalo, rodiče
se jim smějí do tváře a nechápavě přikyvu-
jí hlavou… Taky jsem to zažil, sice s trochu
jinými představami, ale zažil. Staré dobré
časy, kdy jsem měl ještě celou svoji rodinu
u sebe. Bylo mi devět. Bujná představivost
a nádherné dětství.
Je mi… bylo mi 32. Ten den jsem
byl v nemocnici se svojí těhotnou ženou
v devátém měsíci. Tam šla na ultrazvuk,
říkali, že by se měla už připravovat na
porod. Oba jsme v tu chvíli byli šťastní,
ale nervozita převládala. Ultrazvuk byl
v pořádku a my se chystali, že pojedeme
domů. Ovšem, co se nestalo... Zastavila
nás sestřička, že by bylo nejlepší, aby tam
žena zůstala kvůli počínajícím kontrakcím.
My jsme se nejdříve vyptávali, ale nemělo
cenu se hádat se zdravotní sestrou. Moje
žena tedy zůstala v nemocnici a já jel
domů.
18:23. Nevím, co mám dělat, do-
četl jsem další knihu a nová se mi začínat
nechce. Za pár minut bych měl vyrazit
vyzvednout ženu z nemocnice. Zvoní mi
telefon. Právě mi bylo oznámeno, že se
v nemocnici něco děje. Okamžitě se zved-
nu a vyběhnu ven. Když mi řeknou, že se
v nemocnici něco děje, musí to být vážné.
Bohužel to bylo víc, než jsem si myslel…
Vyšel jsem ven… oslnily mě
zářící, naoranžovělé paprsky zapadajícího
slunce. V ten moment jsem zapomněl na
ženu, dítě... zapomněl jsem na život. Viděl
jsem smrt… viděl jsem tmu, cítil jsem teplo
a pak? Pak nic… pak jenom ten nepříjem-
ný nicotný chlad.
Proč? Proč zrovna já?l
BÁSEŇ
T Klára M Kulinová
A 4.O
Slepecká hůl, pes, brýle.
Každodenní život nevidomých.
Potmě strávené dlouhé chvíle
A ještě delší minuty v nich.
Jak vypadá strom, moře, řeka?
To se nejspíš nedozví.
Slyší vodu, jak odtéká,
Slyší když zvon v dáli zní.
Temné chvíle plné strachu
A obavy z okolí.
A někdy se bez poplachu,
Ztratí, najdou, obojí?
Nezáviděníhodný dar,
Temno – černo,
Být tak sám.
Báseň vznikla na téma „Černá kavárna“,
kterou jsme společně se třídou navštívili.
Zkoušeli jsme si, jaké je to být slepý a mohli
debatovat a ptát se nevidomé na její kaž-
dodenní život.l
21