napsala: tereza altmanová, 4.a
STRUČNĚ
O LOUČENÍ
Jestli se někomu zdá, že je poněkud smělé,
zamýšlet se v osmnácti letech nad něčím ta-
kovým, jako je loučení, tak je to nejspíše
pravda, avšak je to právě ta trocha drzosti,
která umožňuje nahlédnout na dané téma z
jiné perspektivy.
L
oučení, byť je přirozenou součástí
našich životů, je totiž ve společ-
nosti stále vnímáno částečně jako
tabu, které se raději moc nerozebí-
rá, a částečně jako symbol ztráty a smutku.
Vyvstává tedy otázka, zda loučení opravdu
přináší hlavně bolest, anebo má význam
diametrálně odlišný?
Strach, úzkost, prázdnota a pocit, že nám
pukne srdce, když si uvědomíme, že říkat
„nashledanou“ je vlastně lež, protože další
shledání již nebude. Nezáleží na tom, jest-
li se loučíme s osobou, zvířetem, místem,
věcí či jestli jsme děti nebo dospělí, loučení
umí sakra bolet. Proč bychom se tedy měli
vystavovat něčemu, co nám přináší muka?
Zdá se nelogické nad něčím truchlit, když je
mnohem snazší předstírat, že se nic nesta-
lo. Navíc povolit uzdu emocím je často vní-
máno jako slabost a v uspěchaném životě
21.století na to vlastně není ani čas.
Na druhou stranu, není to úžasné, že člo-
věk je schopen něčeho takového jako je
cit? Tuto myšlenku lze vystihnout slovy J.
Vrchlického, který řekl: „Rozloučení těžké
jest, však v něm je život!“. Osobně nemám
ráda klišé ve smyslu „všechno špatné je
pro něco dobré“ nebo „co tě nezabije, to tě
posílí“, protože na mě působí spíše dojmem
marného pokusu o útěchu v bolestné chví-
14 březen-duben
li, ale souhlasím, že na danou situaci je
vždy možné nahlížet z více stran. Loučení
může být například i osvobozující. Během
života potkáme i lidi, které bychom nejra-
ději nikdy nepotkali, a zde nastává situace,
kdy jsme rádi, že naše poslední setkání je
opravdu poslední. Loučení v pravou chvíli,
které ukončuje trápení, je také formou úle-
vy, byť je stále těžké. Zároveň nám každé
loučení připomíná skutečnost, že čas ubíhá
velmi rychle a neměli bychom jím plýtvat.
Nebývá lehké říci poslední „sbohem“, a pro-
to se tomu někteří vyhýbají s domněnkou,
že když si těžkou situaci nepřipustí, tak
nebude existovat. Opak však bývá pravdou
a mnohdy, pokud nemáme možnost roz-
loučit se a uzavřít tak pomyslnou kapito-
lu našeho života, uzavíráme sami sebe do
žaláře vlastní mysli. Není to tedy loučení,
co nám způsobuje utrpení, ale fakt, že se
musíme s někým či něčím rozloučit. Lou-
čení nám naopak dává možnost být lidmi,
tedy cítit a prožívat, a zároveň se posouvat
v životě dál a to je něco, čeho bychom si
měli vážit.