Příznačný nápis „Arbeit macht frei“.
D
orazili jsme na místo a přede mnou se ote-
vřela historie koncentračního tábora z let
1940-1945.
V Čechách bylo v sobotu (údajně) nádher-
né počasí, ale v Osvětimi vytvářely vítr s deštěm doslo-
va symbolickou auru. Déšť odkapával a pršel a skrápěl
temnou minulost.
Každý jsme obdrželi legračně vypadající sluchátka, ze
kterých nás následující dvě hodiny doprovázel výklad
místí průvodkyně, jejíž češtině s polským přízvukem
jsem občas nerozuměla. Nevadí.
Hned jak jsme vstoupili branou se známým nápisem:
„Arbeit macht frei“, jsme pomalu procházeli domy, ve
kterých dříve žili odsouzení na jistou smrt.
Dnes už poblíž nikdo nebydlí a v bývalých táborových
ubikacích jsou expozice muzea. Tam jsme viděli výsta-
vy bot, hřebenů, oblečení, kufrů, zkrátka všechen za-
bavený majetek vězňů. Byly toho hromady. V momen-
tě příchodu do jedné z těchto sekcí se ve mně ten den
poprvé něco hnulo a já utřela první slzy. Násobilo se
to. Ustříhané copy žen, které byly posílány do Němec-
ka, kde se z nich vyráběly matrace, paruky, jakož i růz-
né vycpávky, byly prý tenkrát prodávány téměř zadar-
mo.
I staré ženy, které, jak nám řekla průvodkyně, vystu-
povaly z vagonů transportu a měly třeba i 80 kg váhy,
skončily po pár týdnech v lágru na třiceti!
Žena, která už byla těhotná, nebo byla až tady přive-
dena do jiného stavu, byla po odhalení těhotenství za-
střelena nebo poslána do plynu. Pokud chtěla přežít,
musela to tajit a po narození se musela snažit dítě ně-
jakým způsobem propašovat ven.
Po příchodu do tábora byly vedeny záznamy a lidé se
museli nechat vyfotografovat a potetovat. Čísla věz-
ňů se tetovala dospělým na ruku a dětem na chodidlo.
Později už přijíždějících bylo příliš mnoho, záznamy se
vést nestíhaly, a proto o spoustě zesnulých nemáme
žádné informace.
V části Osvětimi označované jako Birkenau, kterou
jsme se skupinou také navštívili, zemřelo ve druhém z
táborů celkem 1,3 milionů lidí: 960 000 Židů, 70 000-
75 000 Poláků, 21 000 Romů, 15 000 sovětských vá-
lečných zajatců, 10 000-15 000 vězňů jiných národ-
ností. Bez ohledu na provinění byli v očích německých
vojáků kriminálníci Němci stále bráni jako nadřazení
ostatním vězněným.
I v Birkenau stály za války obrovské pece na spalování
obětí, dokonce na čtyřech místech. Tam ale ani jedna
do dnešních dnů v původní podobě nestojí. Ze dvou
však zbyly obrovské železobetonové rozvaliny. V pů-
vodním stavu jsou ale čtyři pece zachované v první
části tábora, ve městě Osvětim. Nikdy nezapomenu na
pocit úzkosti, který mě doprovázel těmito prostorami.
Velmi smutný je také osud obyvatel osmi polských ves-
nic kolem Osvětimi, které v roce 1940 nacisté vyhnali,
jejich domy srovnali se zemí, a právě na jejich místě s
vynaložením spousty financí a za přispění těžké práce
vězňů vybudovali v Birkenau-Březince obrovskou „to-
várnu na smrt“.
Polská průvodkyně s fialovým deštníkem byla tím nej-
lepším z celé organizace sobotního zájezdu. Řekla
nám fakta i spousty zajímavostí. O tak strašných vě-
cech mluvila s obrovským respektem k obětem.
A tak i když den v Polsku propršel, byl pro mě, i přes
vážnost situace, výjezd do Osvětimi podnětný.
31