profesí byly právě v divadle. A jsem z divadelní rodiny,
takže se divadlu věnuju úplně a považuju ho za tako-
vou prvořadou věc pro herce. Nebo prvořadou umělec-
kou disciplínu. Myslím si, že je to takový můj přístav,
ze kterého si odskakuji do jiných uměleckých odvětví.
3. Věnujete se dabingu. Co Vás k němu přivedlo a
jaká Vámi dabovaná postava Vám přišla nejsym-
patičtější?
Přivedl mě k němu asi v šestnácti letech režisér dabin-
gu Zdeněk Hruška, tehdy mi dal velkou krásnou roli,
tudíž i důvěru ve mně. Byla to Julie, Shakespearovská
společnost. Byla to doba, kdy se ještě videa nedala
jen tak zakoupit v obchodě. A mně byla zapůjčena
videokazeta, abych se na ni podívala, pouštěla si po
kouskách film a snažila se jednotlivé věty zkusit tak,
jak se pak bude ve studiu dabovat. Jinak, řekla bych,
že těch zahraničních kolegyň jsem nadabovala řadu,
ale nemůžu třeba zapomenout na Cameron Diaz, Jodie
Foster, Gwyneth Paltrow…
4. Stalo se Vám někdy při natáčení nějakého filmu/
seriálu, že došlo k události, po které následovaly
nekončící minuty nezastavitelného smíchu?
To se stává v přítomnosti mě samotné velmi často,
protože smích k práci patří, smích je určitým motorem
i ventilem při těžkém natáčení… Myslím si, že smích
okořeňuje každodenní život, nejen osobní, ale i pra-
covní. Těch zážitků je strašně moc. Pamatuju si tře-
ba v dabingu, kdy jsem dabovala takovou velmi sexy
černošku a při tom ve studiu seděli ještě asi tři kole-
gové. Samozřejmě po čtvrté připomínce pana režiséra:
„Sábo, buď víc sexy“ už jsem byla orosená a vnímala
pohledy kolegů, jak si mě doslova vychutnávali. Ta
moje černoška měla partnerovi říct: „Tak zítra si zavo-
láme, maňána“, což znamená španělsky zítra. No ale
já tehdy netušila, co znamená maňána… a když jsem
dostala připomínku asi čtyřikrát být víc sexy, tak jsem
řekla: „čau, zítra mi zavolej, mňau mňau…“ a ozvalo se:
„STOP! Sábo, to je španělsky maňána, to není mňau!
To není kočka!“ tak se strhla vlna smíchu a asi půl ho-
diny jsme nebyli schopni pokračovat.
5. Co je na slávě nejvíce otravné a co naopak
milé?
Já bych řekla, že člověk o tom takhle nepřemýšlí. Ono
je to těžký. Když se věnujete něčemu odmalička, vě-
nujete se tomu na 100% a má to taký ten přirozený
vývoj. Jako malá jsem chodila do lidové školy umění
a vlastně jsem si plnila svoje sny. Myslím si, že nejdů-
ležitější je jít si za svým snem. Jde to, ale je to těžký,
protože to neznamená, že se člověk bude flákat, je to
na úkor něčeho. U mé profese si to slovo, co jste řekla,
nepřipouštím. Je tu určitá popularita, která samozřej-
mě vychází z toho, že jste vidět. S tou popularitou při-
chází věci příjemné, ale i hodně nepříjemné. Ty příjem-
né jsou, že vás třeba lidi na ulici poznávají a že se na
vás usmějou… A to nepříjemný, co s tímhletím souvisí,
je ztráta soukromí, v dnešní době, bohužel, medializa-
ce a bulvární noviny. Někdy si o sobě čtete něco, co
třeba vůbec není pravda, protože dnes je možné, že
redaktoři si sednou ke stolu a napíší celý článek o vaší
osobě, bez toho, aniž byste dávala rozhovor, takže si
pak přečtete od A až do Z vymyšlený článek. Já jsem
dospělý člověk, já se tomu ubráním, ale proč by moje
děti měli číst lži o svojí mamce?
17