napsala: VAlerie Kopejsková, 3.o
Duše bez melodie, tělo
bez duše
Hudba je její život.
Bez ní by byla nic.
Byla by jen tělo bez
duše. Tělo jehož duše
si létá někde v atmo-
sféře. Proč?
P
rotože chce. Chce být volná. Tak proč
ji nepustit? Protože ji lidé potřebují a
jak je známo, lidé jsou sobci. Všechno
chtějí pro sebe. Ať už to je láska, nebo to jsou
peníze.
Ona není výjimkou. Je sobecká. Ale nestydí se
za to. Klidně nahlas přizná, že se nechce dělit.
Udělá cokoliv pro svůj prospěch, i kdyby měla
obětovat nejlepšího přítele. I kdyby měla obě-
tovat rodinu. Udělala by to.
Někdo ji kvůli tomu nesnášel, že prý nemá city.
To není pravda! Nikdo neřekl, že ji to nemrze-
lo. Mrzelo a jak. Vždy se cítila hrozně, pak ale
zapnula hudbu a vše hodila za hlavu. Jako bez
emocí.
Ráda je v takovém stavu. Prostě svou duši nechá
uniknout, ale jen na chvilinku. Kdyby ji pustila
na delší dobu, riskovala by, že by jí utekla a zmi-
zela navždy. A to si nemohla dovolit. Už takhle
si ostatní monstra myslela, že je bez emocí, tak
proč by je v tom podporovala, když to nebyla
pravda? Protože, jak by ji viděli bez duše, když i
s ní pro ně byla bezcitná?
Jen tak chodila po venku, sluchátka v uších a
zdálo se jí, že lidé koukají skrz ni. Jakoby tam
ani nebyla. Když promluvila, nikdo nereagoval.
Nikdo ji nevnímal. Něco tu nehrálo. Něco bylo
špatně.
Po pár dnech chození po městě začínala být
zoufalá. Sluchátka už dávno zahodila a jen
čekala, až ji někdo okřikne, aby si hudbu ztišila.
Nestalo se tak. Nevěděla, co má dělat.
Písně ji začínaly nudit. Proč pořád ty samé
dokola? Také by vám lezly krkem. Dva měsíce
v kuse stejně znějících třicet písní. Ani o jednu
více. Vždy z přehrávače hrály ve stejném pořa-
dí. Nejdřív deset smutných, při kterých se jí slzy
tlačily do očí, poté deset veselých, u kterých
zase měla chuť všechny objímat, což nešlo. A
pak přišlo těch posledních deset. Ty byly, jak to
říci? Nijaké? Děsivé? Zvláštní? Ano, zvláštní. To
je to slovo. Když je poslouchala, cítila se prázd-
ně, ale zároveň se neskutečně bála. Nevěděla
proč, ale cítila nehorázný strach.
Volala o pomoc. Chtěla uniknout. Tentokrát
se svých emocí zbavit chtěla, ale nemohla.
Proč nemohla nic dělat? Dozvíme se to někdy?
Nevím, samotnou by mě to zajímalo. Celé se to
stalo z čistajasna, prostě zmizela. Proč se tohle
dělo zrovna jí? Zasloužila si to snad? Možná
ano, možná ne. Možná od toho utekla. A možná
přišla na to, jak se osvobodit. Nebo vám mož-
ná právě teď kouká přes rameno a vy to nevíte,
protože ji nemůžete vidět ani slyšet.
Možná to tak je a možná se pletu, kdo ví. Mož-
ná tu dívku znáte. Možná to byla vaše kama-
rádka. Možná jsem to byla já. Člověk si nikdy
nemůže být jistý...
Dnes mám dobrou náladu, tak vám dám radu,
pokud se tam dostanete, nesnažte se. Nic vám
nepomůže. Musíte jenom čekat, nic víc, nic
míň.