Případ
mýdlové vůně
V pondělí po škole se ale stalo
něco, co vlastně započalo celý pří-
běh.
text:
3.
DÍL
Sofie Anna Janebová 2.0
A
si okolo tří hodin mi zazvonil
telefon. Technicky nebyl žádný
zázrak, že zpráva přišla od Do-
miniky, protože jsme si vyměnili kontakty
předešlý den, zato však obsah zprávy byl
učiněný zázrak . Stálo tam:
“Zajímá tě, proč jsem byla v té klubovně?”
“Jasně!” odepsal jsem, pln napětí.
“Máš teď čas?” “Jo.” znovu jsem odepsal.
“Zvládneš být za deset minut před naším
domem?” přešla k určitějším dotazům.
“OK.” odpověděl jsem. Rodiče mě bez
okolků pustili s tím, abych byl do večeře
doma. Za pět minut už jsem stál před
domem Moravcových. Hned, jak jsem se
zastavil, vyšla z domu Dominika, zamkla
za sebou a kývla na mě na pozdrav. Vyšli
jsme směrem ke škole. I když mě na jazy-
ku svrbělo hodně otázek, nezeptal jsem se
ani na jednu, protože moje sestřenice byla
tak podivně zamyšlená.
“Čas na tvoje otázky.” promluvila, když
jsme prošli Masarykovou ulicí.
“Co se stalo, že mi to najednou chceš
dobrovolně říct, když včera jsem to z tebe
nemohl vypáčit?” využil jsem příležitosti.
Dominika se zase tak emotivně zasmála,
jak to dělala vlastně pořád.
“Přišla mi zpráva a ta mě přinutila ti to
říct.” vysvětlila nakonec.
“A co bylo to, co tě přinutilo změnit roz-
hodnutí?” vyzvídal jsem dál.
“Fakt, že tam teď jdeš taky.” zněla další
odpověď.
“Já? A proč?” konsternovaně jsem se
vyptával.
“Ano, ty. Ta zpráva, která mi přišla, zněla:
`Můžeš teď (co nejdřív) do klubovny č.5?
Naléhavé. P.S.: Jestli znáš někoho, kdo se
vyzná v chemii, můžeš ho vzít s sebou.`
Jelikož jsi se zmínil, že se v chemii vyznáš,
vzala jsem tě s sebou. Mimochodem,
vytvořil sis nějakou teorii o tom, co jsem
tam dělala?” obrátila výslech proti mně.
“No... vlastně ne.” přiznal jsem.
“V té klubovně měl zrovna poradu detek-
tivní klub.” začala Dominika.
“A ty jsi jeho členem!” doplnil jsem ji.
“Ne tak docela. Já s tím klubem pouze
spolupracuji.” uzemnila mě.
“Ten klub je něco jako školní policie.
Založilo ho několik dobrovolníků, kteří řeší
různé záhady, které se na škole stanou
(a že se stávají kupodivu často). Mají taky
hodně speciálních práv, jako třeba mohou
provést tělesnou prohlídku, vyslýchat žáky
a zaměstnance školy a tak. A někdy,
když si nevědí rady, mi napíšou, abych jim
pomohla. Často chtějí poradit se zajímavý-
mi problémy, schválně, jak to bude dnes.”
rozpovídala se.
“Tak proto jsi nechtěla nic nikomu pro-
zradit! Nechtěla jsi poskvrnit pověst toho
klubu.” dovtípil jsem se, tentokrát správně.
“Jsou tam všichni velice milí a nezaslou-
žili by si, aby si z nich nějací vtipálkové
utahovali. Je sice pravda, že Radek je až
moc nedůvěřivý, ale jinak je to fajn člověk.
Ostatně, za chvíli se s nimi seznámíš.”
ukončila náš rozhovor, jelikož už jsme
vcházeli do budovy našeho gymnázia.
Ještě jsem se tam moc nevyznal, proto
jsem byl rád, že mě do klubovny č. 5 mohl
někdo dovést. l
29