TEXT Č. 2
Vidím moře, moře co zaplňuje celý svět. Aby ve světě něco bylo, tak se tam musí něco
napsat
nebo nakreslit.
Něco co by ten svět tvořilo, plnilo a rozvíjelo. Může to být třeba jen čára nebo
čislo. Ale vždy to z prázdného moře udělá něco nového a jedinečného. l
TEXT Č. 3
Koukám na bílý papír a hodiny ubíhají. Tik – ťak! Svět se točí a klíží se mé oči. Tik – ťak!
Po plátně tančí stíny. Tik – ťak! Ševelí hrůzostrašnou písní. Tik- ťak! Slibují rozkoš. Tik –
ťak! Volají mne. Tik – ťak. Já však nepodlehnu. Tik – ťak! Nepodlehnu!
Klid. Ticho. Vidím bílou!
Tik… l
TEXT Č. 4
1.Příběh
Léto se setkalo s podzimem, podzim vystřídala zima a brzy měl začít první jarní den. V
den, kdy první květiny se probouzejí ze zimního spánku, se konečně chlapec odhodlal
dojít za dívkou, kterou vždy pozoroval v kvetoucí zahradě zpovzdálí, ale nikdy neměl od-
vahu ji oslovit, ale nikde nebyla, ani na zahradě, kde bývala. Čekal na ni celé dny a noci,
ale ona nikde. Chtěl ji poslat dopis, ale nedokázal nic napsat, vnímal jen ten prázdný bílý
papír bez jediného slova s už ztracenou nadějí ,že ji znovu uvidí.
2.Příběh
Prázdno. Prostě nic.
3.Příběh – Bílá růže
Bílý povlak dopadal na tichou zmrzlou zem, jako by to bylo včera, kdy poprvé začalo
sněžit, kdy mráz zahalil náš svět plný bílých růží, letadélek a papírových srdcí, které mě
teď doprovázejí po cestě do neznáma zasněženou krajinou, jež se mnou sdílí bolest,
prázdnotu.Tvůj poslední dopis bez ničeho, bez jediného vodítka, jenom čistý bílý papír
promočený od slz mi zůstal společně s poskvrněnou umírající sněhovou růží.
4. Příběh
Stříbrné kapky bouchaly na tabulky oken domů, kde světla postupně zhasínala jako
plamínek v jeho dříve zářivých očích připomínajících temnou noční oblohu posypanou
hvězdami. Běžel, co mu nohy jen stačily,cítil, jak má plíce jako v ohni, jenže nesměl
polevit, pokud chce od všeho utéct, ale najednou se mu ozvalo jeho svědomí ptajíc se,
jestli to chce vážně udělat? Zastavil se. Vytáhl z už promočené bundy papír, ze kterého
postupně mizel inkoust pod náporem dešťových kapek, už viděl jenom prázdno, které se
ukrývá nejen v jeho srdci, ale i na tom kusu papíru. l
TEXT Č. 5
Zapraskání na chodbě. Teď už se mi to nezdá, za dveřmi mého pokoje něco je. Za-
chumlám se do peřiny ještě hlouběji než obvykle. Mráz po zádech a husí kůže vzadu na
zátylku. Tiché zaskřípání dveří. Obrovský strašák přímo přede mnou. Do místnosti se
ani nevejde. Ohnutý tak, že se hrbem dotýká stropu. A zírá na mě. Nevidím už nic, jen ty
velké, jedovatě žluté oči.
„Uteč.“
Nohy neposlechnou, zůstávají ležet. l
19