Další den vypadala Dominika spokojeně, z čehož jsem dovodil, že na něco přišla.
DÍL text: Sofie Anna Janebová 3.0
Vtéto situaci to nemohlo být nic jiného než řešení. Na konci vyučování na mě zamávala, ať jdu k ní. Přišel jsem tedy k ní a ta hned hnala, jen abychom byli do konce přestávky ve 113, kde byla zrovna 3. O. Když jsme přišli do třídy, ze zadní lavice vstal nějaký zrzavý kluk a vyšel za námi na chodbu. „ Hele, opravdu nevím, co mi chcete, ale radil bych vám, abyste mě do toho případu netahali. Nemám vůbec chuť vám cokoli vypovídat a jsem tady jen proto, že mi to řekla Zuzka.” rozkřikl se na nás. Dominika se ale vůbec nedala jeho křikem ovlivnit, i když na ni koukal o hlavu a půl vyšší obr.“ Taky mi nic vypovídat nemusíš, já už všechno vím. Postačí přiznání.” zadívala se Stanislavovi do očí. Ten zbledl jako křída. „ Nevím, o čem mluvíš.” bránil se po tom, co se trochu uklidnil. „ Přiznání je polehčující okolnost.” pokračovala moje sestřenice. Stanislav se chvíli rozmýšlel, díval se střídavě na mě a na Dominiku, která by ho mohla propíchnout pohledem a nakonec se rozpovídal. „ Máš pravdu, byl jsem to já. Nevím, jak jsi na to přišla a nevím, kolik toho víš, ale musím ti říct, že jsem nejednal bez motivu. Ta zmije Vávra totiž šikanoval i s několika dalšíma Filipa, mého nejlepšího kamaráda. Nejvíc jsem se ale naštval, když ho okradli a roztrhali mu učebnice. Jakmile jsem se to dozvěděl, vzal jsem si svou encyklopedii hub a začal v ní hledat nějaký ideální exemplář. Chtěl jsem jim ukázat, že šikanovat se tady nebude. Nestál jsem o to, aby umřeli, ale aby byli po zásluze potrestáni. Nakonec jsem tu správnou houbu našel: čirůvka mýdlová. Je to nejedlá až slabě jedovatá houba a otrava se projevuje 3 hodiny po požití zvracením a průjmem. To bylo to pravé. Dá se najít v prakticky jakémkoli lese, takže nebylo těžké si jich pár opatřit. Naplánoval jsem si to tak, že měli být potrestáni postupně všichni a začal jsem samozřejmě s Vávrou. Ten den jsem si sedl na obědě vedle něj, a když si odešel ještě s ostatními u toho stolu pro pití, vysypal jsem mu pečlivě nakrájenou plodnici do omáčky. Bál jsem se jen jednoho: aby mu nebyl podezřelý mýdlový zápach, který z čirůvky vychází. Naštěstí si ale ničeho nevšiml a vše proběhlo jako na drátě. Doufal jsem, že na to nikdo nepřijde, ale teď, když to víte...” dopověděl a vypadal podobně vystrašeně jako na začátku naší konverzace. Skoro to až vypadalo, že bude brečet, nakonec se ale vzchopil a dokázal se i zeptat: „ Co teď uděláte?” „ Předáme výsledky pátrání detektivnímu klubu a ten je následně pošle panu profesoru Marešovi. Jiná možnost není.” odpověděla Dominika úplně automaticky. Stanislav se s tím musel chvíli smiřovat, ale nakonec s ní souhlasil. Neměl ostatně na vybranou. Když jsme ale odcházeli, poznamenal: „ Je zajímavé, kam to tento klub dokázal dotáhnout.” Moje sestřenice se usmála a dala mu za pravdu. Když jsme odcházeli ze školy, usmyslel jsem si, že i kdyby nenastal ten správný čas teď, dostanu z Dominiky celé vysvětlení, ať mě to Ö