Myšlenky se nedají ověřit, jaký je tam smysl poté?
Narozdíl od dopisů posílaných poštovními holuby si zprávy přes internet nepletou adresáty.
fejeton
Mluvím, tedy jsem
Píše se rok 2021. Náš druh si stihl téměř až přivlastnit tento V-ničem-se-vznášející geoid.
text: Alena Blažková 1. a
Myšlenky se nedají ověřit, jaký je tam smysl poté?
Narozdíl od dopisů posílaných poštovními holuby si zprávy přes internet nepletou adresáty.
Do pouhého názvu časového úseku našeho vývoje si musel naskládat až šestnáct slabik – ROK DVA TISÍCE DVACET JEDNA NAŠEHO LETOPOČTU. Jen a pouze z tohoto faktu lze soudit jediné: nikoli, že máme nějaký ten fištrón pod čepicí,( když už žijeme takový úctyhodný věk), ale že neradi šetříme slovy a slabikami. Jediná možná dedukce.
Já samotná jsem vinna z neúnavného nutkání sdělovat jen pro sdělení, a proto je současná situace k podobným kecálkům až nelidsky krutá. Jsme křehká stvoření, společnosti, pochop, prosím. A protože naše rodiny jsou buď celý den v práci, nebo jsou zastoupeny naším nevrlým, na naše slova dokonce až alergickým bratrem, musíme naše touhy a potřeby naplňovat na jiných platformách než je Honza. exe.
Myslím, tedy jsem? Nemyslím si. Myšlenky se nedají ověřit, jaký je tam smysl poté?
Mluvím, tedy jsem? Och ano, přesně tak, znamenité, smluveno.
Poprvé za celý můj dosavadní život je až nelegální zajít si na piknik( pik-nic?). Jediné, co ze všedního života zůstává, jsou tedy spletité uličky internetové a ikonky s vtipnými obrázky, za kterými se možná schovávají mí přátelé, mé malé důkazy bytí. Ať už mluvím o těch dlouholetých přátelstvích, kde se známe až příliš( věřte mi), po ta rozpačitá semínka přátelství, která se teprve rozhodují, zdali vůbec chtějí vyklíčit. Všechna se teď skrývají za obrazovkou. O jedno takové kyberpřátelství bych se s vámi chtěla podělit. Příběh je to krátký, ovšem ráda se k němu vracím.
Psalo se období vánoční roku 2020. Martinův kůň se tradičně vyválel v blátivých bažinách a k tomu si přitáhl i mlhový plášť. Děkujeme, skvělé, Martine! Výjimečně bez stresového mráčku nad hlavou jsem si hověla u kamen zabalená do dek, s knížkou v ruce a ve světě fantazie. Telefon na druhé straně místnosti najednou s hlasitým výkřikem poposkočil a volal mě k sobě. Nadšená z vědomí, že si na mě někdo vzpomněl, jsem čile vyskočila ze své kukly a dychtivě popadla černou krabičku. V tváři trochu bledší jsem zamžourala. Co to, tohle... to...?
Narozdíl od dopisů posílaných poštovními holuby si zprávy přes internet nepletou adresáty. Napsala mi známá tvář veselého pejska uprostřed vzplálé místnosti( sarkastické ilustrace, žádnému zvířeti ublíženo nebylo), která byla po nějakou dobu i mou internetovou tváří( podezřelé, že?). Neznámý mi nechtěl prodat gumové kačenky ani čaje na detox. To, co chtěl, bylo snad nejpodezřelejší ze seznamu – chtěl si povídat. V ten den jsem měla odvážnou náladu, lehce podmíněnou hlavní postavou předem zmíněné knížky. Vážení, já odepsala!
Dalších několik hodin probíhalo hladce. S neznámým se povídalo jako se starým přítelem. Od ruských špionů po žáby – vše jsme probrali. A jako paní Popularita jsem svižně pokračovala v konverzaci. Dokonce i nějaké ty Ö