Začal jsem se procházet po té místnosti, přeci jen to bylo jediné, co jsem mohl dělat.
Dnes už jsem starý. Nejraději sedávám v houpacím křesle před roztopeným krbem a koukám do ohně.
mikropovídky
Kniha, kterou jednou napíšu
Soutěžní texty Olympiády z českého jazyka
text: Vilém Havrda 2. a
Začal jsem se procházet po té místnosti, přeci jen to bylo jediné, co jsem mohl dělat.
Vstal jsem a zamžoural očima. Svět byl jiný, neprobudil jsem se u sebe v pokoji, ale zcela na jiném místě. Nepoznával jsem to. Byla to téměř prázdná místnost, byl jsem v ní jen já a postel. Zdi byly vypolstrované a jejich pravidelnost rušily ocelové dveře. Vstal jsem ze své postele a chtěl jsem se protáhnout. Nemohl jsem, moje ruce byly svázané. Moje oblečení se skládalo z bílého trička a plátěných kalhot, byl jsem bos.
Začal jsem se procházet po té místnosti, přeci jen to bylo jediné, co jsem mohl dělat. Po pár minutách, hodinách, možná dnech jsem si něčeho všiml. Pod mojí postelí NĚCO bylo. Krabička. Pokleknul jsem na měkkou podlahu a hlavou jsem se natáhl pro onen záhadný balíček. Vytáhl jsem plechovou krabičku a v ní byla kniha. Nohama jsem vyhodil knihu z krabičky a snažil se v ní listovat. Nic v ní nebylo. Řekl jsem si pro sebe: " Proč jsem tu zanechán s knihou, když ani nemůžu psát?" " Je to třeba znamení, přeci jen to může být kniha, kterou jednou napíšu!" odpověděl jsem si. Víte, já sám jsem si byl jedinou společností v místnosti, protože bez společnosti se po těch dnech, měsících, rocích jednoduše neobejdete.
Můj harmonogram spočíval v chození po místnosti, čtení si z prázdné knihy a také ležení v posteli. Možná si říkáte: " Jak jsem mohl žít bez jídla a pití?" Já vám rád odpovím... " Dle čeho soudíte, že jsem vůbec žil?" l text: Kristián
Dnes už jsem starý. Nejraději sedávám v houpacím křesle před roztopeným krbem a koukám do ohně.
Jako malý kluk jsem toužil po tom, že napíšu knihu knih. Vše v ní bude napsáno, a tak už nebude potřeba vytvářet další nové další knihy. Věděl jsem, že ji nenapíšu za měsíc, takže jsem se rozcvičoval na kratších slohových útvarech. V prvopočátcích jsem popsané listy odkládal na dno šuplíku a byl jsem rád, že nemohli spatřit světlo světa.
Důležitý zlom v mé tvorbě přišel ve chvíli, kdy jsem začal jezdit na tematické tábory. Zatímco moji vrstevníci napsali na pohled něco ve smyslu, že pozdravují z tábora, já byl originálnější. Vozil jsem s sebou tuny papíru, na které jsem ve volných chvílích vypisoval příběh na téma: táborové hry. Většinou jsem se vešel na pět stránek. Ty jsem pak následně pořád dokola přepisoval, abych mohl dopis poslat všem svým známým, kteří to už ze slušnosti museli přečíst. Tady naštěstí mé spisovatelské tendence skončily. Dnes už jsem starý. Nejraději sedávám v houpacím křesle před roztopeným krbem a koukám do ohně. Když přijede rodina a posedá na lenošky okolo ohně, vždy chce po mně vyprávění. Ať už historku o tom, jak jsme si s bratrem hráli na medvěda, nebo jak jsme na internátu pouštěli raketky či si zapalovali prdy. Mé děti znají historky nazpaměť, ale i přesto sedí, poslouchají a smějí se. Maličká vnučka Anežka dokonce křičí smíchy. To je to, pro co žiju!
I když jsem na světě třičtvrtě století, rozhodně mi nepřipadá, že bych spolykal moudrost světa. Také už asi nenapíšu Knihu knih. Ale dřív, než natáhnu bačkory, sepíšu všechny ty oblíbené historky pro své nejbližší. Nechám jim tu můj život. l