fejeton
Mluvím , tedy jsem
Píše se rok 2021 . Náš druh si stihl téměř až přivlastnit tento V-ničem-se-vznášející geoid .
text : Alena Blažková 1 . a
Myšlenky se nedají ověřit , jaký je tam smysl poté ?
Narozdíl od dopisů posílaných poštovními holuby si zprávy přes internet nepletou adresáty .
Do pouhého názvu časového úseku našeho vývoje si musel naskládat až šestnáct slabik – ROK DVA TISÍCE DVACET JEDNA NAŠEHO LETOPOČTU . Jen a pouze z tohoto faktu lze soudit jediné : nikoli , že máme nějaký ten fištrón pod čepicí , ( když už žijeme takový úctyhodný věk ), ale že neradi šetříme slovy a slabikami . Jediná možná dedukce .
Já samotná jsem vinna z neúnavného nutkání sdělovat jen pro sdělení , a proto je současná situace k podobným kecálkům až nelidsky krutá . Jsme křehká stvoření , společnosti , pochop , prosím . A protože naše rodiny jsou buď celý den v práci , nebo jsou zastoupeny naším nevrlým , na naše slova dokonce až alergickým bratrem , musíme naše touhy a potřeby naplňovat na jiných platformách než je Honza . exe .
Myslím , tedy jsem ? Nemyslím si . Myšlenky se nedají ověřit , jaký je tam smysl poté ?
Mluvím , tedy jsem ? Och ano , přesně tak , znamenité , smluveno .
Poprvé za celý můj dosavadní život je až nelegální zajít si na piknik ( pik-nic ?). Jediné , co ze všedního života zůstává , jsou tedy spletité uličky internetové a ikonky s vtipnými obrázky , za kterými se možná schovávají mí přátelé , mé malé důkazy bytí . Ať už mluvím o těch dlouholetých přátelstvích , kde se známe až příliš ( věřte mi ), po ta rozpačitá semínka přátelství , která se teprve rozhodují , zdali vůbec chtějí vyklíčit . Všechna se teď skrývají za obrazovkou . O jedno takové kyberpřátelství bych se s vámi chtěla podělit . Příběh je to krátký , ovšem ráda se k němu vracím .
Psalo se období vánoční roku 2020 . Martinův kůň se tradičně vyválel v blátivých bažinách a k tomu si přitáhl i mlhový plášť . Děkujeme , skvělé , Martine ! Výjimečně bez stresového mráčku nad hlavou jsem si hověla u kamen zabalená do dek , s knížkou v ruce a ve světě fantazie . Telefon na druhé straně místnosti najednou s hlasitým výkřikem poposkočil a volal mě k sobě . Nadšená z vědomí , že si na mě někdo vzpomněl , jsem čile vyskočila ze své kukly a dychtivě popadla černou krabičku . V tváři trochu bledší jsem zamžourala . Co to , tohle ... to ...?
Narozdíl od dopisů posílaných poštovními holuby si zprávy přes internet nepletou adresáty . Napsala mi známá tvář veselého pejska uprostřed vzplálé místnosti ( sarkastické ilustrace , žádnému zvířeti ublíženo nebylo ), která byla po nějakou dobu i mou internetovou tváří ( podezřelé , že ?). Neznámý mi nechtěl prodat gumové kačenky ani čaje na detox . To , co chtěl , bylo snad nejpodezřelejší ze seznamu – chtěl si povídat . V ten den jsem měla odvážnou náladu , lehce podmíněnou hlavní postavou předem zmíněné knížky . Vážení , já odepsala !
Dalších několik hodin probíhalo hladce . S neznámým se povídalo jako se starým přítelem . Od ruských špionů po žáby – vše jsme probrali . A jako paní Popularita jsem svižně pokračovala v konverzaci . Dokonce i nějaké ty Ö