mikropovídky
Kniha , kterou jednou napíšu
Soutěžní texty Olympiády z českého jazyka
text : Vilém Havrda 2 . a
Začal jsem se procházet po té místnosti , přeci jen to bylo jediné , co jsem mohl dělat .
Vstal jsem a zamžoural očima . Svět byl jiný , neprobudil jsem se u sebe v pokoji , ale zcela na jiném místě . Nepoznával jsem to . Byla to téměř prázdná místnost , byl jsem v ní jen já a postel . Zdi byly vypolstrované a jejich pravidelnost rušily ocelové dveře . Vstal jsem ze své postele a chtěl jsem se protáhnout . Nemohl jsem , moje ruce byly svázané . Moje oblečení se skládalo z bílého trička a plátěných kalhot , byl jsem bos .
Začal jsem se procházet po té místnosti , přeci jen to bylo jediné , co jsem mohl dělat . Po pár minutách , hodinách , možná dnech jsem si něčeho všiml . Pod mojí postelí NĚCO bylo . Krabička . Pokleknul jsem na měkkou podlahu a hlavou jsem se natáhl pro onen záhadný balíček . Vytáhl jsem plechovou krabičku a v ní byla kniha . Nohama jsem vyhodil knihu z krabičky a snažil se v ní listovat . Nic v ní nebylo . Řekl jsem si pro sebe : " Proč jsem tu zanechán s knihou , když ani nemůžu psát ?" " Je to třeba znamení , přeci jen to může být kniha , kterou jednou napíšu !" odpověděl jsem si . Víte , já sám jsem si byl jedinou společností v místnosti , protože bez společnosti se po těch dnech , měsících , rocích jednoduše neobejdete .
Můj harmonogram spočíval v chození po místnosti , čtení si z prázdné knihy a také ležení v posteli . Možná si říkáte : " Jak jsem mohl žít bez jídla a pití ?" Já vám rád odpovím ... " Dle čeho soudíte , že jsem vůbec žil ?" l text : Kristián
Dnes už jsem starý . Nejraději sedávám v houpacím křesle před roztopeným krbem a koukám do ohně .
Jako malý kluk jsem toužil po tom , že napíšu knihu knih . Vše v ní bude napsáno , a tak už nebude potřeba vytvářet další nové další knihy . Věděl jsem , že ji nenapíšu za měsíc , takže jsem se rozcvičoval na kratších slohových útvarech . V prvopočátcích jsem popsané listy odkládal na dno šuplíku a byl jsem rád , že nemohli spatřit světlo světa .
Důležitý zlom v mé tvorbě přišel ve chvíli , kdy jsem začal jezdit na tematické tábory . Zatímco moji vrstevníci napsali na pohled něco ve smyslu , že pozdravují z tábora , já byl originálnější . Vozil jsem s sebou tuny papíru , na které jsem ve volných chvílích vypisoval příběh na téma : táborové hry . Většinou jsem se vešel na pět stránek . Ty jsem pak následně pořád dokola přepisoval , abych mohl dopis poslat všem svým známým , kteří to už ze slušnosti museli přečíst . Tady naštěstí mé spisovatelské tendence skončily . Dnes už jsem starý . Nejraději sedávám v houpacím křesle před roztopeným krbem a koukám do ohně . Když přijede rodina a posedá na lenošky okolo ohně , vždy chce po mně vyprávění . Ať už historku o tom , jak jsme si s bratrem hráli na medvěda , nebo jak jsme na internátu pouštěli raketky či si zapalovali prdy . Mé děti znají historky nazpaměť , ale i přesto sedí , poslouchají a smějí se . Maličká vnučka Anežka dokonce křičí smíchy . To je to , pro co žiju !
I když jsem na světě třičtvrtě století , rozhodně mi nepřipadá , že bych spolykal moudrost světa . Také už asi nenapíšu Knihu knih . Ale dřív , než natáhnu bačkory , sepíšu všechny ty oblíbené historky pro své nejbližší . Nechám jim tu můj život . l