pronesl : ,, Než ti povím , Lucy , za co je tahle růže , musím ti ještě něco důležitého říct .” Zhluboka se nadechl , aby uklidnil splašeně bijící srdce , a pak pokračoval : ,, Víš , někdy je nejlepší řešení říct sbohem . Muže to být druhá šance . Šance na něco lepšího ... Včera večer jsem to probíral s rodiči . Těm se moje rozhodnutí nelíbí , ale snad pochopí , že je to moje volba a můj život . A doufám , že ty to pochopíš taky ...” Zadíval se na rudé okvětní lístky a rozhodně svraštil obličej . ,, Tahle růže , Lucy , - tahle růže je za to , že bez tebe nemůžu žít .” Pomalu položil růži na měkkou trávu vedle ostatních .
Elegantně se postavil . Sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl malou starožitnou dýku . Otočil hrot proti své hrudi a vrazil si ostří přímo do srdce . Zalapal po dechu a klesl na kolena . S posledním výdechem se skácel na tucet růží a jeho krev se mísila s rudými okvětími . Stekla až k sliveneckému mramoru , na němž bylo vytesáno :
Lucy Rose Archerová 1993 - 2018 Tragicky zahynula při autonehodě
•
fotografie
V domě je ticho . Jediné , co je slyšet , je vítr prohánějící se v komíně a kapky deště bubnující na okna .
text : tereza hellerová 3 . b
Dech se mi zadrhává v hrdle , když procházím ponurou chodbou do obývacího pokoje . Roztřesenýma rukama uchopím velkou knížku , kterou jsem včera v zoufalství odhodila na zem . Je to fotoalbum a pár fotek se při nárazu o dřevěnou podlahu uvolnilo a teď na ní leží a vysmívají se mi . Slyším , jak na mě volají : Koukni se na nás ! Koukni se , jak jsi byla šťastná ! Nechám je tam ležet . Dojdu k pohovce a velice neelegantně se na ni zhroutím . Promnu si opuchlý obličej a zhluboka se nadechnu . S výdechem album otevřu . Ta fotografie mě zasáhne jako dýka do srdce . Usmívá se . Usmívá se na mě . Ve tvářích má ty své ďolíčky , ze kterých mi vždycky poskočilo srdce , a modré oči mu září štěstím - září životem … Nedokážu zadržet slzy , které se mi vyhrnou z očí . Stékají mi po tvářích a jedna po druhé dopadají na tu fotografii . Na jeho fotografii . ,, Proč ?” zašeptám . Dlaní ty slané kapky zuřivě setřu . ,, Proč ?” zopakuji , ale tentokrát už křičím . Chvějícími se prsty fotku uvolním a album odhodím zpátky na podlahu . Zamlženýma očima probodávám svého manžela a pořád dokola na něj křičím tu samou otázku . On ale neodpovídá . Celá se chvěju , neovladatelně se třesu a křičím . Už to nejsou ani slova , co se mi dere z hrdla . Je to jen zoufalý , srdcervoucí řev . Sklouznu ze sedačky , přitáhnu si kolena pod bradu a houpu se tam a zpátky . V pravé ruce stále svírám obrázek svého muže , který se mým stiskem zkroutil . ,, Proč jsi mě tu nechal samotnou ?” zašeptám ochraptěle . Už nemám sílu křičet , už nemám sílu se vztekat , už nemám sílu plakat , už nemám sílu … Fotka mi vypadne z prstů a jako list stromu se snese na zem . Čelo si opřu o kolena a rukama si zajedu do vlasů . Unikne mi zaúpění a cítím , jak prameny na mé hlavě povolují a zůstávají mi viset mezi prsty . Je to už týden , co mě tu nechal . Je to už týden , co se den co den propadám do tohohle šílenství smutku a bolesti . Už týden , co mi srdce stále dokola puká . A já už nemůžu . Nemůžu tu bolest - tu nicotu - už dále snášet . ,, Já už nemůžu , rozumíš ?!” Vyškrábu se na vratké nohy )
7