Dne 8 . dubna byla v Turnově i díky finančnímu přispění města Mladé Boleslavi již podruhé odhalena Drahoňovského skulptura , která musela být z veřejného prostranství odstraněna v listopadu
1949 . téhož roku . Vrcholem oslav se mělo 9 . října stát slavnostní odhalení Pekařova poprsí proti vchodu do gymnázia ( sídlícího tehdy v budově magistrátu v prostorách dnešní 1 . základní školy ) v Komenského sadech . Její odlití platilo ministerstvo školství , o zřízení „ důstojného podstavce “ pro „ poprsí největšího současného československého historika “ byla požádána městská rada . Ta také měla dát „ postavit k pomníku historika Pekaře pěkný stožár se státní vlajkou “. Tak vypadaly plány , jenže realita byla zcela jiná . Požadavky městské radě na výzdobu byly odeslány 13 . září , v den , kdy bylo v reakci na násilnosti a ozbrojené povstání organizované Sudetoněmeckou stranou v některých pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo . O šest dní později se gymnázium vzdalo i představy , že se oslavy podaří uskutečnit alespoň v komornější podobě . Kromě všeobecně napjaté situace byla hlavním argumentem okolnost , že „ pro povolání zaměstnanců slévárny , které zadalo ministerstvo odlití pomníku prof . Pekaře , na vojnu , stalo se včasné dohotovení pomníku pochybným “. Ředitelství školy se ovšem nemínilo vzdát záměru oslavy uspořádat dodatečně v pozdějším termínu . Když tak v polovině ledna ředitel školy Bohumil Sládeček rozesílal výtisky výročního almanachu , který jediný po nepovedeném jubileu zůstal , vyjádřil naději , že slavnost se uskuteční „ pravděpodobně koncem jara nebo počátkem léta 1939 . Při té příležitosti bude také , dá-li nám Pán Bůh se toho šťastně dočkati , odhalen před budovou gymnasijní pomník slavného historika Josefa Pekaře “. Všechno opět dopadlo jinak , po obsazení českých zemí nebylo na gymnazijní slávu ani pomyšlení . Alespoň Josefu Pekařovi se zablesklo na lepší časy . Slévárna Bohuslava Chmelaře z pražských Vysočan totiž 8 . června konečně dodala bustu . Současně s ní bylo odlito i její totožné „ dvojče “ věnované Turnovu . Tam se její odhalení chystalo na 10 . září , v Mladé Boleslavi prozatím neurčitě na průběh školního roku 1939 / 40 . Turnovskou slavnost ale nepovolil okresní úřad , navíc 1 . září ve městě zatýkalo gestapo . Bez velké slávy a velkých hostů byla busta osazena až 19 . listopadu . Neblahý příklad z Turnova mohl mít vliv na to , že mladoboleslavské gymnázium na instalaci busty v parku před školou rezignovalo . Přesto se alespoň skromné chvilky slávy dočkala : U příležitosti nedožitých Pekařových sedmdesátin , připadajících na 12 . duben 1940 , byla – i s krátkodobou výstavkou historikových spisů – instalována alespoň na chodbě ústavu . O rok později však již putovala do skladiště , kde přečkala konec války i stěhování gymnázia , poté však její stopy definitivně mizí . A tak nám také nezbývá nic jiného než přeskočit časem desítky let , kdy se o Pekařovi mluvit nesmělo ( anebo se o něm mluvilo , ale v nejhorších možných kontextech ), a zastavit se v již zmiňovaném roce 1994 . Dne 8 . dubna , tedy doslova několik dní poté , kdy se z mladoboleslavského gymnázia po předlouhé cézuře opět stalo Gymnázium Dr . Josefa Pekaře , byla v Turnově i díky finančnímu přispění města Mladé Boleslavi již podruhé odhalena Drahoňovského skulptura , která musela být z veřejného prostranství odstraněna v listopadu 1949 . Díky tomu byl připomenut i osud nedochovaného dvojčete určeného pro boleslavské gymnázium . Další možnost , jak Pekaře připomenout , byla na světě . Již v červenci 1994 byla sepsána smlouva s mladoboleslavským sochařem Petrem Dufkem … Ale to už víte ! Ač z jiného materiálu a podle jiné předlohy oproti původním plánům – Dufek se musel na rozdíl od Drahoňovského spolehnout na Pekařovy fotografie , podle nichž skulpturu vytvořil – busta na jednu stranu velice nenápadně upomíná na bohužel nezdařené , podstatně starší snahy připomenout na mladoboleslavském gymnáziu důstojným způsobem profesora Pekaře , na druhou stranu pak již rovné čtvrtstoletí hrdě hlásá , že se zde Josef Pekař konečně usadil skutečně pevně a snad především trvale . Jak veršoval Jaroslav Seifert : „ Pan profesor […] právě slíbil lidem rukoudáním / svému kraji , lesům , hradům , stráním , / že tentokrát zůstane navždycky .“ l
Dne 8 . dubna byla v Turnově i díky finančnímu přispění města Mladé Boleslavi již podruhé odhalena Drahoňovského skulptura , která musela být z veřejného prostranství odstraněna v listopadu
1949 . téhož roku . Vrcholem oslav se mělo 9 . října stát slavnostní odhalení Pekařova poprsí proti vchodu do gymnázia ( sídlícího tehdy v budově magistrátu v prostorách dnešní 1 . základní školy ) v Komenského sadech . Její odlití platilo ministerstvo školství , o zřízení „ důstojného podstavce “ pro „ poprsí největšího současného československého historika “ byla požádána městská rada . Ta také měla dát „ postavit k pomníku historika Pekaře pěkný stožár se státní vlajkou “. Tak vypadaly plány , jenže realita byla zcela jiná . Požadavky městské radě na výzdobu byly odeslány 13 . září , v den , kdy bylo v reakci na násilnosti a ozbrojené povstání organizované Sudetoněmeckou stranou v některých pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo . O šest dní později se gymnázium vzdalo i představy , že se oslavy podaří uskutečnit alespoň v komornější podobě . Kromě všeobecně napjaté situace byla hlavním argumentem okolnost , že „ pro povolání zaměstnanců slévárny , které zadalo ministerstvo odlití pomníku prof . Pekaře , na vojnu , stalo se včasné dohotovení pomníku pochybným “. Ředitelství školy se ovšem nemínilo vzdát záměru oslavy uspořádat dodatečně v pozdějším termínu . Když tak v polovině ledna ředitel školy Bohumil Sládeček rozesílal výtisky výročního almanachu , který jediný po nepovedeném jubileu zůstal , vyjádřil naději , že slavnost se uskuteční „ pravděpodobně koncem jara nebo počátkem léta 1939 . Při té příležitosti bude také , dá-li nám Pán Bůh se toho šťastně dočkati , odhalen před budovou gymnasijní pomník slavného historika Josefa Pekaře “. Všechno opět dopadlo jinak , po obsazení českých zemí nebylo na gymnazijní slávu ani pomyšlení . Alespoň Josefu Pekařovi se zablesklo na lepší časy . Slévárna Bohuslava Chmelaře z pražských Vysočan totiž 8 . června konečně dodala bustu . Současně s ní bylo odlito i její totožné „ dvojče “ věnované Turnovu . Tam se její odhalení chystalo na 10 . září , v Mladé Boleslavi prozatím neurčitě na průběh školního roku 1939 / 40 . Turnovskou slavnost ale nepovolil okresní úřad , navíc 1 . září ve městě zatýkalo gestapo . Bez velké slávy a velkých hostů byla busta osazena až 19 . listopadu . Neblahý příklad z Turnova mohl mít vliv na to , že mladoboleslavské gymnázium na instalaci busty v parku před školou rezignovalo . Přesto se alespoň skromné chvilky slávy dočkala : U příležitosti nedožitých Pekařových sedmdesátin , připadajících na 12 . duben 1940 , byla – i s krátkodobou výstavkou historikových spisů – instalována alespoň na chodbě ústavu . O rok později však již putovala do skladiště , kde přečkala konec války i stěhování gymnázia , poté však její stopy definitivně mizí . A tak nám také nezbývá nic jiného než přeskočit časem desítky let , kdy se o Pekařovi mluvit nesmělo ( anebo se o něm mluvilo , ale v nejhorších možných kontextech ), a zastavit se v již zmiňovaném roce 1994 . Dne 8 . dubna , tedy doslova několik dní poté , kdy se z mladoboleslavského gymnázia po předlouhé cézuře opět stalo Gymnázium Dr . Josefa Pekaře , byla v Turnově i díky finančnímu přispění města Mladé Boleslavi již podruhé odhalena Drahoňovského skulptura , která musela být z veřejného prostranství odstraněna v listopadu 1949 . Díky tomu byl připomenut i osud nedochovaného dvojčete určeného pro boleslavské gymnázium . Další možnost , jak Pekaře připomenout , byla na světě . Již v červenci 1994 byla sepsána smlouva s mladoboleslavským sochařem Petrem Dufkem … Ale to už víte ! Ač z jiného materiálu a podle jiné předlohy oproti původním plánům – Dufek se musel na rozdíl od Drahoňovského spolehnout na Pekařovy fotografie , podle nichž skulpturu vytvořil – busta na jednu stranu velice nenápadně upomíná na bohužel nezdařené , podstatně starší snahy připomenout na mladoboleslavském gymnáziu důstojným způsobem profesora Pekaře , na druhou stranu pak již rovné čtvrtstoletí hrdě hlásá , že se zde Josef Pekař konečně usadil skutečně pevně a snad především trvale . Jak veršoval Jaroslav Seifert : „ Pan profesor […] právě slíbil lidem rukoudáním / svému kraji , lesům , hradům , stráním , / že tentokrát zůstane navždycky .“ l