Cesta probíhala tak hladce, že při ní několik spolužáků stihlo být vyzkoušeno z biologie, zbytek povětšině spal, nebo jedl.
akce
VELETRŽNÍ PALÁC NA POSLEDNÍ CHVÍLI
text: alice knoblochová 6.0
Už to skoro vypadalo, že se tradiční exkurze do Veletržního paláce letos poprvé neuskuteční. Pomalu jsme přestávali doufat, když nám náhle začal jeden pátek na Bakalářích svítit zelenou barvou a zkratkou Exk …
Cesta probíhala tak hladce, že při ní několik spolužáků stihlo být vyzkoušeno z biologie, zbytek povětšině spal, nebo jedl.
Kabinet estetiky spolu se zhruba stovkou studentů vyrazil od budovy gymnázia v 8:00 hod. Ještě, než dva k prasknutí plné autobusy vůbec vyjely, se stihla udělat docházka a zjistil se počet studentů, co budou v Praze zůstávat a do Boleslavi se již nevrátí. Poté, co jedna ze členek profesorského sboru toto neobvykle vysoké číslo okomentovala slovy „ to bude vejkend!“ jsme konečně mohli vyrazit.
Cesta probíhala tak hladce, že při ní několik spolužáků stihlo být vyzkoušeno z biologie, zbytek povětšině spal, nebo jedl. O něco větším oříškem se stala až pěší cesta od autobusu k samotnému Veletržnímu paláci. Dav studentů druhého ročníku, poměrně neuspořádaně se pohybující do všech světových stran, se profesorům povedlo zkorigovat, i tak to ale asi pro mnohé bude nejsilnější vzpomínka, ne-li dokonce nostalgická chvíle, přenášející nás zpět do školkových let.
K samotné budově Národní galerie jsme se dostali chvíli před desátou hodinou – v tu dobu Veletržní palác otevírá. Nejspíš jsme ale vypadali dostatečně zmrzle a zoufale, byli jsme totiž dovnitř puštěni ještě před desátou. Otevřená byla bohužel jen dvě patra z pěti, z čehož jsme zpočátku nejdřív cítili lehké zklamání, zpětně se to ale dá nazvat štěstím v neštěstí, vzhledem k relativně krátké době, kterou jsme na celou prohlídku měli.
Umělecké duše se musely cítit jako malé děti v cukrárně – k nalezení tu totiž bylo téměř vše. Od interaktivních exponátů, přes výstavu o folklóru a umění Podkarpatské Rusi, sochy, exponáty zaměřené na historii českého výtvarnictví, až po obrazy s náboženskou tematikou. Na druhou stranu, někteří byli nespokojeni s tím, že se celý Veletržní palác nese v duchu „ každý pes, jiná ves“ a jednotlivá díla nejsou příliš rozdělována do smysluplných sekcí. I tak si ale troufám říct, že každý si přišel na své.
V brzkých odpoledních hodinách jsme, plni dojmů, Prahu opustili. Cesta zpět proběhla v o něco řidším počtu za sdělování si pocitů, prohlížení fotek, litování, že jsme v Praze nezůstali a nešli na Matějskou pouť, a opět, překvapivě, spánku. Ke škole jsme dojeli po druhé hodině odpolední.
Myslím, že většina studentů se shodne na tom, že jsme vděční, že exkurze nakonec proběhla. Užili jsme si ji, i přes tíhu povinného výstupu z prohlídky, jež aktuálně všichni neseme na svých bedrech. •
14