Za studeného pondělního večera vyposlechl jsem( bohužel většinou reprodukovaně) božský hlas ovinutý turbanem. Představení poutavé, místy ale spoutané svou koncepcí. Retrospektivami nahlédl jsem v tragický život ubožačky, pomocí svých studentů vracející se do mládí. Kdyby ale i studenti měli krapet osobnostního vývoje, cítil bych se potěšen více. Umělkyni pozorovali jsme několikrát až podezřele elegantně a grotesknost postrádajícně usednout do židle. Začíná jaro, a i herci se zjevně probouzejí ze zimního spánku, minimálně inkriminovaná pěvkyně prvních dvacet minut představení. Oceňuji však hru jako celek, preciznost a pozornost pana klavíristy a osobitost kulisáka – i tak však mohla být jeho poslední scéna oželena. Autor i přes hereččinu občasnou uspěchanost její výkon obdivuje •
Krabice s beránkem v pustině našeho institutu aneb proletěl mi zubr zdí, myslel, že to ubrzdí
text: stanislav zelený
Lačnit suchými ústy po undergroundové poezii na našem gymnáziu, asi byste zemřeli na dehydrataci. Dnes nalezl jsem však oázu, kde svlažit své rozpraskané rty. První záchvěv naděje přišel ve chvíli, kdy mé oko zřelo dvojverší „ proč se smějou tuleni? protože jsou zhulení“ pod parapetem učebny číslo 115. Následující týden jsem kousek po kousku odkrýval další, většinou velmi důmyslně umístěné skvosty, jež pobaví a vykouzlí úsměv na tváři, již naposled mohl rozesmát Zelí, TV NOHA nebo Dobrovolné sdružení příznivců umění výtvarného. Proto bych oslavně na trubku třikrát zatroubil a složil poklonu anonymovi, svlažujícímu sesychající gymnaziální půdu. Autor lituje snad jen toho, že se nejedná o básně vlastní, nýbrž Plíhalovy •