Vytrvalost. Statečnost. Kázeň. To vše a ještě víc v sobě spojoval voják japonské císařské armády Hiró Onoda. Ale nepředbíhejme a začněme pěkně popořadě.
Narodil se 19. března 1922. Po vypuknutí 2. světové války narukoval a po dokončení výcviku byl krátce nasazen proti čínským partyzánům. V této době se přihlásil k důstojnickému výcviku a byl přijat. Tento výcvik byl velice tvrdý, ale Onoda obstál a byl s několika nejlepšími spolužáky převelen do Futamaty, kde byl cvičen pro diverzní (záškodnický) boj a zpravodajskou práci v týlu nepřítele.
O Vánocích roku 1944 se čerstvý podporučík hlásil na velitelství japonské armády v Manile kde ho přijal major Taniguči. V této době byla v plném proudu bitva o Filipíny, takže Onoda dostal okamžitě tento rozkaz: „Dočasně opouštíme své pozice. Vaše jednotka bude ukrytá v horách, odkud povede záškodnickou činnost. Zakazuji vám spáchat sebevraždu, nebo se vzdát. Možná uběhne několik let, ale já se pro vás vrátím. Rozkaz mohu zrušit jen já a nikdo jiný“. Onodovu skupinu tvořili čtyři lidé.
Po Japonské kapitulaci spojenecká letadla rozhazovala z letadel letáky s oznámením o jejím konci. Onoda jim nevěřil a tak nastala všední rutina, která trvala dalších 27 let. Nikdo je nemohl zastavit.
Onodova skupina pravidelně prováděla záškodnické akce. Teprve v roce 1950 se vzdal první člen Onodovi skupiny. Právě od něj se Filipínci dozvěděli, kde přesně se Onoda na Filipínách ukrývá. V roce 1954 byl při přestřelce zastřelen druhý člen Onodovi skupiny.
Roku 1959 byl Onoda v Japonsku prohlášen za mrtvého, kvůli mylné domněnce, že byl při jedné přestřelce raněn a zahynul na následky zranění v džungli. O posledního člena skupiny přišel v roce 1972 při loupeživé výpravě na zemědělskou usedlost, od té doby zůstal sám. Veřejnost byla šokována, že i po 27 letech od války stále umírají lidé.
V Barmě, Malajsii a na Filipínách byly vyhlášeny stovky pátracích akcí, ale žádná nevedla k úspěchu. Onodu nenašli ani ti nejlepší.
Nebýt mladého novináře Noriho Suzukiho, byl by Onoda na Lubangu na Filipínách mnohem déle. Suzuki pochopil, že Onodu nikdo najít nedokáže. Napadlo ho tedy, že by Onoda mohl najít jeho. Na přehledném místě postavil stožár s japonskou vlajkou a čekal. Onoda skutečně přišel a dokonce se nechal vyfotit. Suzuki nabídl Onodovi, aby s ním odletěl, ale Onoda neochvějnou logikou vysvětlil, že armáda není holubník, a že ke kapitulaci musí dostat patřičný rozkaz. Suzuki
tedy odletěl zpět do Japonska, kde vyhledal majora Tanigučiho, který si po válce změnil jméno a živil se jako knihkupec, jelikož v roce 1974 byl již dávno v důchodu. Spolu se vrátili na Lubang a nechali Onodovi na domluveném místě vzkaz. Onoda 9. března přišel na místo, kde Taniguči se Suzukim kempovali, a Tanigučiho poznal. Pak mu Taniguči, oblečený do své staré císařské uniformy nařídil, aby složil zbraně. Onoda poslechl bez řečí a dotazů.
Hiró Onoda skončil svoji válku 10. března 1974. V této době měl stále svoji uniformu, pušku ve výborném stavu, 500 nábojů, několik granátů a samurajskou katanu. Výsledkem jeho skupiny bylo 130 zabitých a zraněných lidí. Když o čtyři dny později přistál na letišti v Tokiu, přivítaly ho tisíce nadšených spoluobčanů. Po tiskové konferenci byl odvezen do tokijské nemocnice na třítýdenní komplexní vyšetření, které zjistilo, že Onoda je na tom zdravotně líp, než je u mužů jeho věku běžné (bylo mu čerstvě 52 let). Japonská vláda mu vyplatila žold za třicet let služby a vyměřila příslušnou penzi. Z Onody se stal poměrně bohatý muž, který ale nevěděl, co dál. Na život v džungli si příliš zvykl a technický věk konce 20. století nebylo nic pro něj. Na doporučení psychologa se odstěhoval ke svému bratrovi Tadaovi, který vlastnil zemědělskou usedlost v Brazílii. Později se však vrátil zpět do Japonska a založil školu přežití pro mládež. Hiró Onoda zemřel 16. ledna 2014.
Rozhovor s Onodou
Upřímně moc nechápu, jak je možné 30 let žít v džungli...
Víte, člověk ve svém velkoměstě se příliš vzdálil přírodě. Ve skutečnosti v lese se dá najít úplně vše potřebné k životu. Mnoho rostlin zvyšujících imunitu, hojících rány, sloužících jako antibiotika. Zemřít hlady je také nemožné. Nedůležitější je dodržovat stravovací režim. Například: pokud jíte hodně masa, vaše tělesná teplota roste a pokud pijete kokosové mléko, klesá. Za celou dobu v džungli jsem onemocněl pouze jednou. Nesmíte také zapomenout na základní hygienu. Dvakrát denně jsem si čistil zuby. Místo kartáčku a pasty jsem používal rozmačkanou palmovou kůru. Když jsem po návratu navštívil zubaře, byl ohromen. Za celých 30 let jsem neměl ani jeden kaz.
Co je nedůležitější pro přežití v lese?Jak jste nesl návrat do Japonska?
Velmi těžce. Z jedné doby jsem se během okamžiku teleportoval do jiné – ženy, mrakodrapy, nepochopitelná hudba, reklamy. Pořad jsem čekal, že se zhroutím. Všechno kolem bylo příliš snadné. Čistá voda tekla z kohoutku, jídlo se prodávalo na každém rohu. Nemohl jsem spát v posteli, pořád si lehal raději na zem. Na doporučení psychiatra jsem odjel do Brazílie, kde jsem choval krávy na farmě. Až po uplynutí nějaké doby jsem byl schopen se vrátit domů. Ale i teď tři měsíce ročně trávím v horách, kde mám vlastní školu přežití.
Řekněte, kdyby major Taniguči neodvolal svůj rozkaz, bojoval byste stále dál?
Ano.
Vojtěch Pavlovský, IX.C