Další fáze je fáze
malování. Každý tanečník
ví, že reflektory mají tendenci tak trochu „sežrat
face”, proto je potřeba se
namalovat opravdu výrazně. Ale občas si někteří
pojem „výrazně“ pletou s
pojmem: „přemalovat se
na Marfušu“. Tak si sedáte
na židli a na 20 minut se
vkládáte do rukou „odbornice“. „Odbornice“ je v této
chvíli myšlen někdo, kdo
umí zkrátka líčit, nebo ho
to baví, nebo (a to každé
studio plesá radostí, když
má někoho takového ve
svých řadách), je náhodou
majitelka
kosmetického
salónu. S důvěrou se mu
odevzdáváte, protože vám
nic moc jiného nezbývá a
se slovy: “Nejsem zvyklá
se moc malovat“ zavíráte
oči. Za 20 minut je otvíráte
a nevěřícně koukáte do
zrcadla, kde na vás hledí
někdo úplně jiný, a tak se
zmůžete jen na „Týýjóoo“
A po chvíli: “Nejsem moc
přemalovaná?“, „Ne, nejsi,
vypadáš výborně“..co na to
říct…
Pak přichází na řadu
česání a je to stejné jako
u malování: chvála všem
šikovným a schopným česačkám, ať už to mají jako
byznys nebo jako koníček.
V této fázi se na sebe
můžete alespoň dívat do
zrcadla, co se odehrává na
vaší hlavě. A většinou
nejčastější hláška kadeřnic,
když si vás vezmou pěkně
do parády a všimnou si
vašeho vyděšeného výrazu,
je: “Neboj se, takhle to
nebude ve finále vypadat“ a
tak se tedy nebojíte a raději
zavíráte oči a věříte holkám,
že ví ,co dělají. A většinou
to klapne!
Prohlížíte
se
v zrcadle a je to
vážně pecka. V čemž
vás ještě podporují
kolegyně, které vás
ve vteřině nemohou
poznat :“Jsi to vážně
ty? Teda sekne ti
to, ...“
Cítíte se skvěle, protože vám to opravdu sekne,
ale teď přichází na řadu ta
nejtěžší část