ný řev, občas pláč a následné utěšování, objímání,
poplácávaní po ramenou,
někdy nemluvíte, ale všichni mluví za vás, totální euforie nebo depka a sypání
si popela na hlavu. A tohle
všechno do těchto prostor patří – každá emoce a
pocit, ať je sebevíc bolestnější má v prostorách za
scénou své uznané místo,
tady můžete být totiž samy
sebou.
A proto to děláme.
A proto tohle všechno miluju.
Všechno to líčení, česání,
půjčování šminků, voňavek,
pití z cizí lahve bez dovolení, protože tam je to všem
šumák, neustálé hledání
dry handsu, hecování,
přeřvávání se, poskakování,
plašení, že to nestihneme a
že to zvořeme, utěšování,
podpora…
…Jsme totiž na
jedné lodi a víme
všichni, že jedeme
do bouře. Vlny se
zvedají,
atmosféra houstne, máme
strach, ale všichni
děláme, co můžeme
- pádlujeme, kormidlujeme, kontrolujeme
kompas…Občas někdo
padá přes palubu, ale
my se pro něj vrháme
a
vytahujeme
ho
zpět mezi nás. Jsme
jeden tým, na jedné
lodi, jsme za scénou…
Bojíme se, ale my
tu naši loď a Tebe
nenecháme potopit.
..Plujeme dál…dál do
záře reflektorů…
A nakonec vzkaz pro
všechny, kdo ještě nenašli odvahu někde vystoupit,
ale láká je to: Jděte do toho.
Nemohu vám slíbit, že to
třeba nebude totální fiasko,
nemohu vám slíbit, že to
odtančíte jako v těch amerických filmech, kdy amatér
vezme profíky a celý sál do
hrsti, nemohu vám slíbit
ovace, ale co vám mohu
slíbit je nová zkušenost,
protože jak se říká: “i pád na
hubu je vlastně krok dopředu“. A to za to stojí, tak si to
setsakramentsky užijte!
Autorka článku:
Zuzka Kňavová