POLE MANIA 0114 | Page 39

když rozhodují “3” lidé. Od začátku bylo jasné, kolik lidí z kategorií postoupí. Nebylo to o tom, kolik dobrých účinkujících se tam najde. Byly přesně dané kategorie i počty v nich. Já jsem přišla na řadu jako předposlední těsně před půlnocí a po celém dni v backstagi jsem byla unavená. Mohla jsem se vzdálit jen na oběd na 1,5 hod. Na vystoupení lidí přede mnou jsem se mohla dívat pouze v případě, že budu sedět v sále “celý blok” a už si nepamatuju, jak to bylo dlouhé, ale myslím, že 4 hodiny. Takže jsem si vybrala sedět venku a nikoho přede mnou jsem neviděla. Dovnitř jsem přišla až se svou partou, byla tam místnost, kde jsme se mohli rozcvičit. Lidé z produkce, technici, zvukaři a tak všichni byli v pohodě a milí, dopovali nás energetickými nápoji a kávou, abychom vydrželi. Byla možnost si vystoupení vyzkoušet ještě před natáčením, každý měl jednu zkoušku. Dojmy jsou kladné. Ale je to upřímně jen jedno velké divadlo a vše je “nahrané” - to, jak se někdo s někým baví a i o čem atd. Pokud se natáčely rozhovory, snažili se nám to maximálně “zpříjemnit”, rozmluvit nás, abychom se cítili v pohodě, poradili nám, jak se posadit a co dělat a co ne (gesta atd.). Cením si i názoru poroty, protože jsou to lidé, co se pohybují “na podiu” a jsou schopni odhadnout, co na něj také patří.“ Je vidět, že každá z účastnic celou soutěž vnímala rozdílně. Otázkou je, co by řekly, kdyby neměly podepsanou výše zmíněnou smlouvu. Asi bychom se ještě hodně divili. Myslím, že ačkoliv jsou tyto soutěže falešné, předem naplánované a neobjektivní, jsou také dobrým marketingovým nástrojem pro všechny, kteří chtějí zviditelnit sami sebe nebo to, co dělají. Jen od toho člověk nesmí očekávat fair play a musí z toho na místě vytřískat maximum… Autorka článku: Tereza Seidlová 37