když rozhodují “3” lidé. Od začátku bylo jasné, kolik lidí z kategorií
postoupí. Nebylo to o tom, kolik
dobrých účinkujících se tam najde. Byly přesně dané kategorie
i počty v nich. Já jsem přišla na
řadu jako předposlední těsně před
půlnocí a po celém dni v backstagi jsem byla unavená. Mohla
jsem se vzdálit jen na oběd na
1,5 hod. Na vystoupení lidí přede
mnou jsem se mohla dívat pouze
v případě, že budu sedět v sále
“celý blok” a už si nepamatuju,
jak to bylo dlouhé, ale myslím, že
4 hodiny. Takže jsem si vybrala
sedět venku a nikoho přede mnou
jsem neviděla. Dovnitř jsem přišla
až se svou partou, byla tam místnost, kde jsme se mohli rozcvičit.
Lidé z produkce, technici, zvukaři
a tak všichni byli v pohodě a milí,
dopovali nás energetickými nápoji a kávou, abychom vydrželi.
Byla možnost si vystoupení
vyzkoušet ještě před natáčením,
každý měl jednu zkoušku. Dojmy
jsou kladné. Ale je to upřímně
jen jedno velké divadlo a vše je
“nahrané” - to, jak se někdo s
někým baví a i o čem atd. Pokud
se natáčely rozhovory, snažili se
nám to maximálně “zpříjemnit”,
rozmluvit nás, abychom se cítili v
pohodě, poradili nám, jak se posadit a co dělat a co ne (gesta atd.).
Cením si i názoru poroty, protože
jsou to lidé, co se pohybují “na podiu” a jsou schopni odhadnout, co
na něj také patří.“
Je vidět, že každá z účastnic celou
soutěž vnímala rozdílně. Otázkou
je, co by řekly, kdyby neměly podepsanou výše zmíněnou smlouvu.
Asi bychom se ještě hodně divili.
Myslím, že ačkoliv jsou tyto
soutěže falešné, předem naplánované a neobjektivní, jsou také dobrým marketingovým nástrojem
pro všechny, kteří chtějí zviditelnit
sami sebe nebo to, co dělají. Jen
od toho člověk nesmí očekávat
fair play a musí z toho na místě
vytřískat maximum…
Autorka článku: Tereza Seidlová
37