88 PENÍZE V RUKOU STÁTU
IV.
Rozpad západního měnového systému
I poté, co byla tato kniha poprvé vydána, sklízeli zastánci intervencionismu v měnové oblasti plody svého snažení. Světová měnová krize z února a března roku 1973 následovaná propadem dolaru v červenci jsou jen posledními ze stále se prohlubujících krizí, které by mohly sloužit jako učebnicová ilustrace naší analýzy nevyhnutelných důsledků vládních zásahů do měnového systému. Ve chvíli, kdy je každá z krizí narychlo utišena pomocí „ záchranného balíčku“, začnou vlády západních zemí hlasitě oznamovat, že měnový systém byl postaven pevně na nohy a že důvody všech měnových krizí byly zažehnány. Prezident Nixon šel dokonce tak daleko, že Smithsoniánskou dohodu z 18. prosince 1971 nazval „ největší měnovou dohodou v dějinách lidstva“, aby se necelý rok na to stal svědkem jejího zhroucení. Každé další „ řešení“ se rozpadá dříve než „ řešení“ předchozí.
K pochopení současného měnového chaosu je třeba podívat se krátce na mezinárodní měnový vývoj ve 20. století a uvědomit si, že každý nesprávný zásah přispívající k možnosti další inflace selhal v důsledku svých vlastních vnitřních problémů a vytvořil prostor pro další kolo státních intervencí. Vývoj měnového řádu ve 20. století lze rozdělit do devíti fází. Podívejme se nyní na ně.
1. Fáze I: Klasický zlatý standard, 1815 – 1914
Období „ klasického“ zlatého standardu, který panoval v západním světě v 19. a na počátku 20. století, můžeme obrazně označit za zlatý věk. S výjimkou nepříjemných problémů se stříbrem fungoval svět na zlatém standardu, což znamenalo, že všechny národní měny( dolar, libra, frank atp.) představovaly pouhá jména jisté, přesně určené hmotnosti zlata. „ Dolar“ byl např. definován jako 1 / 20 unce zlata, libra šterlinků jako o něco málo méně než 1 / 4 unce zlata atd. To znamenalo, že „ směnné poměry“ mezi různými národ-