PŘEDMLUVA: CENTRÁLNÍ BANKOVNICTVÍ 17
Ještě, než však učiníme nějaký ukvapený závěr o nutnosti existence centrální banky zajiš�ující stabilitu, poj�me se nejprve podívat na to, jak probíhal vývoj cenové hladiny od roku 1913, tedy po vzniku FEDu, až do současnosti.
Graf č. 2 může na první pohled některým čtenářům připadat jako špatně( jaksi „ šikmo“) vytištěný. K žádné chybě však při tisku( ani v žádné z předchozích fází přípravy) nedošlo! A tak i poté, co si čtenář promne oči, aby se ujistil, že ho zrak nešálí, zůstává graf nezměněn – ilustruje, že cenová hladina se již nikdy nevrátila na úroveň, jaké dosahovala v době založení centrální banky v USA( ale také např. 150 let před tím!), a že s trochou nadsázky se dá říci, že jediné, co bylo na cenové hladině „ stabilizováno“, byl její takřka nepřetržitý růst! 17 I kdybychom tak přijali „ stabilní cenovou hladinu“ jako legitimní cíl, jsou centrální banky zcela zjevně velmi nefunkčním prostředkem k jeho dosažení. Spojíme-li totiž oba předchozí grafy v jeden, dostaneme vhodný podklad pro posouzení úspěšnosti centrální banky jakožto pečovatele o měnu. Z grafu
za zmínku zejména: 1) inflace v době války o nezávislost( přibližně v letech 1775 – 80), kdy Kontinentální kongres rozšířil stávající množství peněz ve výši 12 milionů dolarů o celkem 200 milionů dolarů pomocí tisku papírové měny – continentalů; 2) inflační epizody z přelomu 18. a 19. století, kdy vládou privilegované( a často vlastněné) banky prováděly tisk papírových peněz, vrcholící roku 1814, kdy byla poprvé v historii vládou pozastavena povinnost bank směňovat bankovky za zlato; 3) inflace v době občanské války( 1862 – 1865), kdy vláda Unie financovala válečné výdaje vytištěním státních papírových peněz – greenbacků – v celkové hodnotě přes 400 milionů dolarů. To napomohlo vítězství Severu, který byl( oproti Jihu) symbolem politické centralizace, papírových peněz a vysokých cel. Podrobnosti o americké měnové historii lze nalézt např. v Paul, Ron a Lehrman, Lewis: The Case for Gold, CATO Institute, 1982.
17 „ S trochou nadsázky“ z toho důvodu, že Federální rezervní systém byl
v počáteční fázi své existence ještě svázán zlatým standardem. Omezení z toho plynoucích se však postupně dokázal zbavovat, a tak v období po druhé světové válce, kdy zůstal zlatý standard v platnosti již jen ve velmi okleštěné formě( nemluvě o letech sedmdesátých, kdy byl zrušen zcela), začíná éra – tentokráte bez jakékoliv nadsázky – nepřetržitého prudkého růstu cenové hladiny.