až v roce 1929. V 70. letech se revize cellového
partu ujal Miloš Sádlo a dvořákovský badatel
Jarmil Burghauser vypracoval orchestraci tak
zdařile, že při poslechu nepoznáte, že autorem
není Dvořák. Současný ambasador koncertu
Tomáš Jamník provedl jeho podstatné zestruč-
nění. V důvěrné znalosti přednesl svůj part pev-
ným, zpěvným tónem, nekonečným pasážím
hry dával permanentní zajímavost a napětí. Také
James Judd rozehrál radostný rozlet Dvořákova
mládí bez zbytečných akcentů, přesto efektně.
Přídavek: Pět kusů v lidovém tónu č. 2, op. 102
Roberta Schumanna. Skvost české hudební ly-
riky, Pohádku, op. 16 Josefa Suka o nehynoucí
lásce Radúze a Mahuleny necharakterizovalo
jen podmanivé sólo začátku (koncertní mistr
Vlastimil Kobrle), též rozverná polka švihem
a lehkostí, smutek až drastický při pohřbu krále
a silný katarzní hlahol štěstí závěru. „To je mu-
zika z nebe!“ mínil Dvořák při čtení partitury.
K nám padaly její tóny jak blahodárná mana
z nebes. SOČR charakterizuje precizní artikula-
ce a přesná souhra – ty byly zárukou kvalitního
večera. (11. 9.)
Česká filharmonie, rezidenční orchestr
Dvořákovy Prahy, vystoupila v koncertní řadě
třikrát s programem z Čajkovského děl. Prvně
Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 b moll,
op. 23, ten je s Prahou spjat od prvého prove-
dení pod taktovkou autora roku 1888. Kirill
Gerstein, Česká filharmonie a Semjon Byčkov
nám důvěrně známou krásu koncertu dali
molto maestoso a con spirito. Hráčská suvere-
nita plyne z dokonalé znalosti díla, i Gerstein
patří do projektu nahrávky všech Čajkovského
symfonií, symfonických děl a klavírních kon-
certů s Českou filharmonií u firmy Decca.
Projekt si vyžádal několikaleté soustředěné stu-
dium, u klavírního koncertu i návrat do archi-
vu k původní Čajkovského verzi. Gernsteinova
brilantní, mohutná, delikátně perlivá a imagina-
tivně barevná hra uchvátila od prvých dunivých
akordů nástupu. Opět se projevila pověstná
kultura smyčců České filharmonie i zpěvnost
dechových nástrojů, briskní závěr a závěrečný
hymnus klavíru a orchestru byly zcela exklu-
zivní. Čajkovského Manfred, Symfonie h moll,
op. 58 má inspiraci v básni Lorda Byrona,
v romantickém portrétu duševního rozervance,
alpského hraběte, svázaného komploty s magií
i světem duchů. Hledání vlastní identity kon-
čí u básníka tragicky, Čajkovskij však vepsal
svému hrdinovi naději. Lento lugubre nasadi-
lo forte klarinetů a fagotů truchlivý žal a zpěv
ve scéně Manfredova bloudění Alpami, v mis-
trném trylkování dřev a smyčcovém doprovo-
du i v delikátním spojení s harfami jsme okusili
krásu přírody i zjevení víly. Ve 3. větě se nadšeně
rozezpívaly všechny nástroje, i zvony za scénou,
v bakchanáliích rozehrál orchestr zlověstné
bouření běsů, rozezvučel se naplno i smír smr-
ti, zkrášlený varhanami. Ticho, které na chvíli
držel Maestro svým gestem, jsme potřebovali
(hráči i posluchači) ke vstřebání všeobjímající-
ho hudebního sdělení. (13. 9.)
Do dvou následujících koncertů přizvala Česká
filharmonie bratry violoncellistu Gautiera
Capuçona a houslistu Renauda Capuçona. Oba
jsou Praze známi, cellista Gautiera Capuçon
patří k sólistům Dvořákovy Prahy už od roku
2009, tentokrát hrál Čajkovského Variace
na rokokové téma pro violoncello a orchestr A dur,
op. 33. Kvalitní hra mladého cellisty má solid-
ní techniku, hezké prvky muzikálního předne-
su i naději dalšího růstu. Serenáda pro smyčce
C dur, op. 48 byla prvotřídní vizitkou smyčců
České filharmonie. Autor si přál velký počet
hráčů, tudíž úderný nástup, na naše zvyklosti až
příliš úderný, byl namístě a přednes tanečních
vět a zejména Elegie byl nádherný. O tom, jak
důmyslně Semjon Byčkov odvíjí tektoniku díla
a jak čeští filharmonici naplno respektují jeho
vizi, přesvědčila Symfonie č. 5 e moll, op. 64.
„Úplné odevzdání se osudu, nebo, což je totéž,
80–81