Opus musicum OM 5 2019 | Page 82

až v roce 1929. V 70. letech se revize cellového partu ujal Miloš Sádlo a dvořákovský badatel Jarmil Burghauser vypracoval orchestraci tak zdařile, že při poslechu nepoznáte, že autorem není Dvořák. Současný ambasador koncertu Tomáš Jamník provedl jeho podstatné zestruč- nění. V důvěrné znalosti přednesl svůj part pev- ným, zpěvným tónem, nekonečným pasážím hry dával permanentní zajímavost a napětí. Také James Judd rozehrál radostný rozlet Dvořákova mládí bez zbytečných akcentů, přesto efektně. Přídavek: Pět kusů v lidovém tónu č. 2, op. 102 Roberta Schumanna. Skvost české hudební ly- riky, Pohádku, op. 16 Josefa Suka o nehynoucí lásce Radúze a Mahuleny necharakterizovalo jen podmanivé sólo začátku (koncertní mistr Vlastimil Kobrle), též rozverná polka švihem a lehkostí, smutek až drastický při pohřbu krále a silný katarzní hlahol štěstí závěru. „To je mu- zika z nebe!“ mínil Dvořák při čtení partitury. K nám padaly její tóny jak blahodárná mana z nebes. SOČR charakterizuje precizní artikula- ce a přesná souhra – ty byly zárukou kvalitního večera. (11. 9.) Česká filharmonie, rezidenční orchestr Dvořákovy Prahy, vystoupila v koncertní řadě třikrát s programem z Čajkovského děl. Prvně Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 b moll, op. 23, ten je s Prahou spjat od prvého prove- dení pod taktovkou autora roku 1888. Kirill Gerstein, Česká filharmonie a Semjon Byčkov nám důvěrně známou krásu koncertu dali molto maestoso a con spirito. Hráčská suvere- nita plyne z dokonalé znalosti díla, i Gerstein patří do projektu nahrávky všech Čajkovského symfonií, symfonických děl a klavírních kon- certů s Českou filharmonií u firmy Decca. Projekt si vyžádal několikaleté soustředěné stu- dium, u klavírního koncertu i návrat do archi- vu k původní Čajkovského verzi. Gernsteinova brilantní, mohutná, delikátně perlivá a imagina- tivně barevná hra uchvátila od prvých dunivých akordů nástupu. Opět se projevila pověstná kultura smyčců České filharmonie i zpěvnost dechových nástrojů, briskní závěr a závěrečný hymnus klavíru a orchestru byly zcela exklu- zivní. Čajkovského Manfred, Symfonie h moll, op. 58 má inspiraci v básni Lorda Byrona, v romantickém portrétu duševního rozervance, alpského hraběte, svázaného komploty s magií i světem duchů. Hledání vlastní identity kon- čí u básníka tragicky, Čajkovskij však vepsal svému hrdinovi naději. Lento lugubre nasadi- lo forte klarinetů a fagotů truchlivý žal a zpěv ve scéně Manfredova bloudění Alpami, v mis- trném trylkování dřev a smyčcovém doprovo- du i v delikátním spojení s harfami jsme okusili krásu přírody i zjevení víly. Ve 3. větě se nadšeně rozezpívaly všechny nástroje, i zvony za scénou, v bakchanáliích rozehrál orchestr zlověstné bouření běsů, rozezvučel se naplno i smír smr- ti, zkrášlený varhanami. Ticho, které na chvíli držel Maestro svým gestem, jsme potřebovali (hráči i posluchači) ke vstřebání všeobjímající- ho hudebního sdělení. (13. 9.) Do dvou následujících koncertů přizvala Česká filharmonie bratry violoncellistu Gautiera Capuçona a houslistu Renauda Capuçona. Oba jsou Praze známi, cellista Gautiera Capuçon patří k sólistům Dvořákovy Prahy už od roku 2009, tentokrát hrál Čajkovského Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr A dur, op. 33. Kvalitní hra mladého cellisty má solid- ní techniku, hezké prvky muzikálního předne- su i naději dalšího růstu. Serenáda pro smyčce C dur, op. 48 byla prvotřídní vizitkou smyčců České filharmonie. Autor si přál velký počet hráčů, tudíž úderný nástup, na naše zvyklosti až příliš úderný, byl namístě a přednes tanečních vět a zejména Elegie byl nádherný. O tom, jak důmyslně Semjon Byčkov odvíjí tektoniku díla a jak čeští filharmonici naplno respektují jeho vizi, přesvědčila Symfonie č. 5 e moll, op. 64. „Úplné odevzdání se osudu, nebo, což je totéž, 80–81