Finální znění opery – Deutsches Theater v Praze
Po zkušenostech, které Janáček zažil s přesvědčováním režisérů a scé-
nografů, aby nerozdělovali obrazy v jednotlivých dějstvích, se rozhodl
tento problém radikálně vyřešit. Jedinou cestou bylo rozšíření hudebních
předělů, tedy zásah přímo do partitury. Do 1. a 2. jednání dokomponoval
krátké mezihry, které umožňovaly rychlou přestavbu bez přerušení toku
hudby, a tedy plynulé propojení jednotlivých obrazů. 184 Dokomponovaná
část mezi prvním a druhým obrazem 1. jednání má celkem 35 taktů
a druhá, spojující první a druhý obraz 2. jednání, čítá 43 taktů. Tyto
předěly Janáček zkomponoval patrně 9. listopadu 1927, jak o tom in-
formoval týž den Kamilu Stösslovou: „Teď látám na dvou místech Káťu
Kabanovou; na jevišti nemohou být dělníci s uspořádáním jeviště hotovi,
potřebují delší hudby. Teď jsem to udělal […] “ 185 Krátce nato mezihry
zaslal do Universal Edition, aby je připravila již do provozovacího ma-
teriálu pro Deutsches Theater v Praze, kde měla být opera po novém
roce nastudována. 186 Ihned také požádal Břetislava Bakalu o vypracování
72–73
Obr. 7 Rukopis mezihry
z roku 1927, JA MZM,
sign. A 7.444.
184 Jako první o problematice
pojednala Theodora Straková
ve studii Mezihry v Káti
Kabanové. In: Časopis
moravského muzea, roč.
XLIX/1964, Vědy společen-
ské, s. 229–236.
185 Dopis LJ K. Stösslové
z 9. 11. 1927, JA MZM,
sign. E 501; citováno z KLJ;
viz též HŽ, č. 511.