Víte, taková měkká, dobrá povaha.“ 29 Od soustředěné práce byl ovšem
stále vytrhován, vždyť právě první půle roku 1920 byla pro pětašedesáti-
letého skladatele enormně náročná. Dokončoval zřejmě symfonickou
báseň Balada Blanická, v pražském Národním divadle vrcholily přípra-
vy spojené s nastudováním opery Výlety páně Broučkovy, které měly
premiéru 23. dubna 1920. Autor tak v Praze trávil více času a nadto
mu toto nastudování a přístup souboru přidalo nejednu vrásku. K tomu
jako ředitel dříve varhanické školy a nově soukromé konzervatoře vě-
noval obrovskou energii nejenom rozšiřování oborů, ale především
aktivitám vedoucím k zestátnění ústavu. To se sice v dubnu 1920 po-
dařilo, ale konzervatoř nebyla v rozporu s Janáčkovou vizí ustanovena
jako vysoká škola, Janáček ani nebyl jmenován ředitelem a vzápětí byla
zrušena jeho koncepce výuky teoretických předmětů. To pro něj jistě
byla citelná rána a tím více se upínal k novému dílu, které jej odvá-
dělo od chmurné reality. Přesto všechno práce na opeře pokračovala;
dle data na autografu dokončil první verzi partitury prvního obrazu již
17. dubna a celé 1. jednání pak 6. července 1920, ale pravděpodobné je,
že se k partituře i nadále vracel. Janáček většinou o letních prázdni-
nách nekomponoval, a tak se ke Kátě Kabanové vrátil až 14. září, jak je
zaznamenáno na autografu 2. jednání. Na konci Kátina monologu před
výstupem Kabanichy s Dikojem nalézáme datum 24. září 1920. V těs-
ném sousedství pracoval i na původním 3. jednání (dnes druhý obraz
2. jednání), které dokončil 15. října, respektive 24. října 1920. První ver-
zi závěrečného 4. jednání (dnešní 3. jednání) komponoval od 28. října
1920 a dokončil ji 12. prosince téhož roku, ale pracoval na ní i nadále, až
do 31. prosince 1920. To také potvrzuje dopis z 6. prosince 1920, zaslaný
šéfu opery Národního divadla v Praze Otakaru Ostrčilovi (1879–1935):
„Vánoce se blíží a s nimi zase skok o rok! Byl jsem hodně pilný a velké práce
jsem v posledních akordech.“ 30 Je jistě obdivuhodné, že Janáček, který byl
značně vytížený jinými povinnostmi, zkomponoval celou operu za je-
diný rok. Avšak čekala jej náročná práce: zrevidování partitury a její
následné opisování. Partituru počal revidovat bezpochyby ihned od po-
čátku následujícího roku a postupoval překvapivě od 4. jednání k 1. jed-
nání. Závěrečné jednání (stále ještě psané jako 4. jednání) dokončil
25. ledna, 3. a 2. jednání 17. února 1921 a 1. jednání 27. března 1921.
Při této revizi Janáček partituru částečně pokrátil, některé repliky užité
v první verzi již zde nenajdeme. Podstatným momentem bylo nahraze-
ní Kuligina a Kudrjáše v 1. jednání pouze postavou Kudrjáše. Na závěr
revize patrně také finalizoval rozvržení aktů. Zrevidované části Janáček
zřejmě ihned předával svému žákovi na Mistrovské škole pražské kon-
zervatoře Gustavu Homolovi (1899–1953), který patrně postupně op-
sal 4., 3., 2. a na závěr 1. jednání, ale již ve finálním rozvržení do třech
48–49
29 Dopis LJ K. Stösslové
z 23. 2. 1920, JA MZM,
sign. E 1187; citováno z KLJ;
viz též HŽ č. 160.
30 Dopis LJ O. Ostrčilovi
z 6. 12. 1920, JA MZM,
sign. B 2116; citováno z KLJ.
Viz též Rektorys, Artuš (ed.):
Korespondence Leoše Ja-
náčka s Otakarem Ostrčilem.
Janáčkův archiv č. 2, HMUB,
Praha 1948, s. 47 (dále jen
JA2).