Ten jej obratem ujistil, že již od překladatele dostal pohlednici se zprá-
vou, že je na zpáteční cestě z Ameriky. 6 Janáčkovu žádost Adolf
Červinka vyřídil Vincenci Červinkovi po jeho návratu sám, a ten neod-
bytnému skladateli dopisem z 31. prosince 1919 udělil předběžné svole-
ní k užití překladu za podmínky 2% tantiém (to se později změnilo). 7
O této peripetii nejlépe vypovídá fejeton samotného Vincence Červinky
vydaný v roce 1938: „[…] vrátil jsem se toho roku [1919] domů teprve
těsně před vánoci, a tu mě upozornil tehdejší sekretář Syndikátu českých
a slov. spisovatelů Dr. Adolf Červinka, již zesnulý, jenž byl jako dobrý zna-
lec autorských práv i našim právním poradcem, že mne už dlouho shání
Mistr Leoš Janáček, že by rád zkomponoval Ostrovského Bouři, a abych
mu dopsal. Než jsem se k tomu dostal, došel mne 29. prosince 1919 dopis
Janáčkův: že by rád komponoval hudbu na můj text, abych mu sdělil svoje
podmínky, že mne už od léta marně sháněl a že věc spěchá: abych mu od-
pověděl do Brna, Kounicova 30. Jako laik v hudbě vrtěl jsem hlavou nad
tím, jak lze komponovat hudbu na prózu, ale odpověděl jsem obratem, že,
rozumí se, rád svoluji, ale že snad ode mne bude chtít nějakou úpravu,
aspoň dialogickou formu, arci také zkratky apod. Již v prvních dnech led-
nových navštívil mne L. Janáček a ujišťoval, že si text upraví sám, že už to
má v hlavě skoro hotové, a dělal mi poklony, že patrně originál Ostrovského,
jehož ovšem nezná, ale rozhodně můj překlad je tak rytmický, takže se mu
bezděčně odívá hudbou atd. Představení Bouře v Národním divadle
[v Praze] prý neviděl, propásl je, bohužel, ale četl překlad ve ‚Světovce‘,
a ten děj i jeho dramatické rozvinutí ho tak mocně zaujaly. Shodli jsme se
rychle na podmínkách a Janáček se dal do práce. Potvrdil mi pak ještě
10. ledna 1920 písemně smluvené podmínky a na mou nabídku úpravy
textu odpověděl: ‚když bych potřeboval některých vysvětlení, samozřejmě se
na Vás obrátím. Volhu a její život jsem viděl v Nižním Novgorodě.
I g. i. p. Machar cení vysoko Ostrovského práci. Je v ní mnoho tklivého,
slovansky měkkého: hlubeň citová! Kéž by se mi podařilo nalézti pravého
výrazu, stejně hlubokého…‘.“ 8 Ve vzpomínce však Červinka nezmiňuje,
jak velký spor později s Janáčkem měl. Týkal se výše tantiém z němec-
kých představení, kde byl užit Brodův překlad. Ač se na počátku vše
řešilo s pochopením (v Brně dokonce Červinka vyšel Janáčkovi vstříc
a požadoval pouze 1% tantiém), 9 postupně se začal problém tantiém
komplikovat, a to již u pražského nastudování. 10 Proto spolu oba autoři
podepsali v pražské redakci Národních listů 29. listopadu 1922 doho-
du, aby zabránili v budoucnu sporům: „Dohoda o tantiémách z provozo-
vání ‚Káti Kabanové‘: z příjmu skladatele Mistra L. Janáčka v Brně
V. Červinka 15 % (na př. při tantiémě divadelní 10 % znamená to 1 1/2 %).
Výnos textové knížky po ujednání s ‚Universální Edicí‘: 50% patří skladateli
L. Janáčkovi, druhých 50 % (slovy: padesát %) V. Červinkovi. Dohoda platí
42–43
6 Dopis F. S. Procházky LJ
z 9. 12. 1919, JA MZM, sign.
B 253; citováno z KLJ; viz
též JA3, s. 93–94.
7 Dopis V. Červinky LJ
z 31. 12. 1919, JA MZM,
sign. B 1159; citováno z KLJ.
8 Červinka, Vincenc: Jak
vznikla Káťa Kabanová.
Národní politika, roč. LVI,
1938, č. 287 (18. 10.), s. 2.
9 Dopis V. Červinky LJ
z 13. 8. 1921, JA MZM,
sign. A 942; citováno z KLJ.
10 Dopis V. Červinky LJ
z 27. 11. 1922, JA MZM,
sign. B 1268; citováno z KLJ.