Opus musicum OM 5 2019 | Page 105

RECENZE KAREL STEINMETZ Muzikologické studie Universitas Ostraviensis, Ostrava 2015, 198 s. Úvaha o janáčkovských i dalších studiích Karla Steinmetze není motivována jen snahou o kri- tické posouzení této významné součásti české muzikologické produkce uplynulých desítiletí, ale inklinuje také k tomu, jak se vyrovnat s do- savadním stavem české části janáčkovského bádání, jež se mezitím stalo něčím, co výrazně překročilo horizont domácí produkce a neustále se rozšiřuje o nové výsledky. Pokud tedy budu komentovat jednotlivé výsledky této výrazné části domácí produkce, děje se tak s ohledem na to, co probíhá i jinde. Tolik úvodem. Česká janáčkologie navázala po druhé světové válce na průkopnické dílo Vladimíra Helferta. Ten téměř symbolicky stačil zachytit Janáčka jen „v poutech tradice“. V těch byl ostatně dlouho i samotný Helfert, který ještě před kon- cem 1. světové války považoval Janáčkův styl za primitivní a málo rafinovaný impresionismus a naturalismus v kontrastu s Debussym. Lze to prokazatelně doložit Helfertovou kritikou z 22. listopadu 1917 v časopise Národ, kde o  Šumařově dítěti soudil takto: „Šumařovo dítě však ukazuje, že za tzv. primitivismem skrývá se zpravidla dvojí extrém: buď rafinovanost, jaká ve zjemnělé, subtilní podobě určuje linii skladeb debussyovských, anebo chudoba hudebnosti. A tento poslední moment prohlédá skladbami Janáčkovými. […] S oblibou užívá malých, hu- debních, málo cenných, primitivních motivků, jež s podivnou úsporností opakuje tak, že vás jimi přímo halucinuje. Tím ovšem vzniká sice délka hudebního proudu, ale nikoli forma, která by byla s tvůrčím rozmyslem budována a která by někam směřovala.“ Helfertovi žáci pak navázali po roce 1945 a směřovali přirozeně k Janáčkovi středního a vrcholného údobí – pouta tradice zůstala už opus musicum 5/2019