RECENZE
KAREL STEINMETZ
Muzikologické
studie
Universitas Ostraviensis, Ostrava
2015, 198 s.
Úvaha o janáčkovských i dalších studiích Karla
Steinmetze není motivována jen snahou o kri-
tické posouzení této významné součásti české
muzikologické produkce uplynulých desítiletí,
ale inklinuje také k tomu, jak se vyrovnat s do-
savadním stavem české části janáčkovského
bádání, jež se mezitím stalo něčím, co výrazně
překročilo horizont domácí produkce a neustále
se rozšiřuje o nové výsledky. Pokud tedy budu
komentovat jednotlivé výsledky této výrazné
části domácí produkce, děje se tak s ohledem
na to, co probíhá i jinde. Tolik úvodem.
Česká janáčkologie navázala po druhé světové
válce na průkopnické dílo Vladimíra Helferta.
Ten téměř symbolicky stačil zachytit Janáčka
jen „v poutech tradice“. V těch byl ostatně
dlouho i samotný Helfert, který ještě před kon-
cem 1. světové války považoval Janáčkův styl
za primitivní a málo rafinovaný impresionismus
a naturalismus v kontrastu s Debussym. Lze
to prokazatelně doložit Helfertovou kritikou
z 22. listopadu 1917 v časopise Národ, kde
o Šumařově dítěti soudil takto: „Šumařovo dítě
však ukazuje, že za tzv. primitivismem skrývá se
zpravidla dvojí extrém: buď rafinovanost, jaká
ve zjemnělé, subtilní podobě určuje linii skladeb
debussyovských, anebo chudoba hudebnosti.
A tento poslední moment prohlédá skladbami
Janáčkovými. […] S oblibou užívá malých, hu-
debních, málo cenných, primitivních motivků, jež
s podivnou úsporností opakuje tak, že vás jimi
přímo halucinuje. Tím ovšem vzniká sice délka
hudebního proudu, ale nikoli forma, která by byla
s tvůrčím rozmyslem budována a která by někam
směřovala.“
Helfertovi žáci pak navázali po roce 1945
a směřovali přirozeně k Janáčkovi středního
a vrcholného údobí – pouta tradice zůstala už
opus musicum 5/2019