tóninou jeho kvartetů, nemohl tehdy ještě vědět. Kromě toho jeví klasický jas obou vnějších částí
jistou výrazovou univerzalitu, zahrnující řadu možností (podobně jako Mozartův kvartet G dur
v čele haydnovského cyklu anebo Haydnův kvartet v téže tónině, uvádějící šestici opusu 76).
Způsob, jímž Beethoven umístil do tohoto rámce obě podivuhodné vnitřní věty a určil tak výsled-
nou podobu skladby, je ovšem zcela osobitý a prozrazuje, co všechno skladatel už tehdy o možnos-
tech kvartetu tušil.
Kvartet č. 1, ukázka 1
Jednotaktový ústřední motiv prvé věty (ukázka 1) je v dvojím tichém vstupním unisonu výrazově uza-
vřený a neurčitý, vlastně dosud neurčený; teprve druhé čtyřtaktí hlavní myšlenky, jejíž je součástí, ukáže
vlídnou a melodicky zaujatou tvář. Původně skrytá energie motivu se projeví hned vzápětí; nikoli jen
energickým opakováním vstupu, nýbrž ustavičnou účastí ve všem dalším rozvoji: v devětačtyřiceti tak-
tech, na nichž je exponována hlavní myšlenka, se ozve pětadvacetkrát! To však nestačí; po půvabné
epizodě klouzavé vedlejší myšlenky, jejíž čtyři fráze prosloví jakoby v klidném hovoru postupně všechny
čtyři nástroje, objeví se opět a formuje závěrečnou motivickou skupinu, v níž zazní osmkrát.
Stejným způsobem ovládne provedení, uvedené a pak uzavřené posledním figurativním motivkem
z expozice; bohatý modulační plán nedopustí pocit jednotvárnosti, jenž snad hrozí tolikerým opa-
kováním a posunem jediného nevelikého nápadu. Tematická zřetelnost a vázanost všeho hudební-
ho dění buduje naopak pevný a jasný dojem nenásilného soustředění a klidné svrchovanosti.
Jinak je tomu s druhou částí; jejím neobvyklým devítiosminovým pohybem plyne volně a v jakémsi
pocitu osamělosti a nezakotvenosti dlouhá a vznešeně truchlivá zpěvná linie (ukázka 2) v přísné
d moll. Teprve proměňovanými frázemi durové vedlejší myšlenky (ukázka 3) v útěšném rozhovoru
druhých a prvních houslí zjihne původní ladění do výrazu vřelé účasti, ještě pak posíleného drobně
vzlykající závěrečnou myšlenkou.
Provedení však vrací hlavní myšlenku s patosem osudové neodvolatelnosti: v oktávách středních
hlasů a s drtivě dopadající kontrapunktickou figurou primu. Netrvá dlouho, jen několik taktů, ale
tragicky změní celkový obraz: vznešený klid hlavní myšlenky je v repríze rozbíjen ustavičnými
vpády forte bezmála symfonického a konejšivost obou dalších témat, teď dvojnásob útěšná, zmizí
pod úderem kódy. Podle svědectví Beethovenova přítele Amendy, jemuž byla věnována první verze
54–55