BORIS KLEPAL
V
únoru zemřela jedna z největších
sopranistek 20. století Mirella Fre-
ni. Zároveň s ní odešel ze světa její
křišťálový hlas, ušlechtilá expresivita výrazu,
elegance i vznešenost projevu. Patřila k oněm
velkým pěvkyním, o nichž se říkává, že byly
poslední skutečnou primadonou.
Mirella Freni zemřela necelé tři týdny před
svými pětaosmdesátými narozeninami v rodné
Modeně. Toto severoitalské město je domovem
legendárních značek sportovních aut Ferrari,
Lamborghini nebo Maserati. Zároveň ale samo
sebe označuje hrdým titulem „Città del belcan-
to“ – město bel canta a jedním dechem dodává,
že má operní srdce. Není divu – kromě Freni
se zde narodil i tenorista Luciano Pavarotti.
V dětství měli oba budoucí pěvci společnou
kojnou a Freni o tom později se smíchem ří-
kala, že je určitě na první pohled vidět, kdo
tehdy vypil všechno mléko. Mezi Pavarottim
a Freni se bez ohledu na historky z nemluvně-
cího věku vyvinulo silné umělecké souručen-
ství a jejich hlasy tvořily na operních scénách
mnoho let nerozlučnou a dokonale souznějící
dvojici. Jakkoliv Pavarotti vděčil v začátcích
kariéry za mnohé spíš společnému vystupová-
ní s koloraturní sopranistkou Joan Sutherland
a fantastickou slávu dalece přesahující operní
svět získal na popových koncertech s Plácidem
Domingem a Josém Carrerasem, vrcholů umě-
leckého partnerství dosahoval právě s Freni.
Zpívat se mladá sopranistka učila – stej-
ně jako Pavarotti – v Mantově u Ettore
Campogallianiho, v roce 1955 pak debutovala
v Modeně jako Micaëla v Carmen. To jí bylo
pouhých dvacet let. Poté přešla k dalšímu
učiteli Leonemu Magierovi, za něhož se i pro-
vdala, a rodné příjmení Fregni změnila na li-
bozvučnější Freni.
Mirella Freni v roce 1970. Foto wikipedia, public domain
Větší pozornost poprvé vzbudila jako členka
souboru Nizozemské opery v Amsterdamu.
Pětadvacetiletá Freni zaujala kritika Lea
Riemanse, který o ní v časopisu Opera napsal:
„Stačí, aby divadlo oznámilo, že bude účinko-
vat Freni, a okamžitě je vyprodáno. Vzbuzuje
ohromný zájem veřejnosti.“ Zřejmě už tehdy
uměla Freni bezprostředně získat publikum
na svou stranu a navíc mu být laskavou part-
nerkou, nikoli nevyzpytatelnou vládkyní.
V tomto smyslu zcela jistě klasickou primado-
nou nebyla – k jejím charakteristikám nepatři-
ly rozmary ani skandály.
V Amsterdamu zpívala Freni role, které ji pak
provázely celým životem jako základ jejího re-
pertoáru. Byla sympatickou a lehce rozvernou
Mimi v Bohémě, dojemnou Liù v Turandot
a také oslnivou Margueritou v Gounodově
Faustovi. Kritika jí prorokovala velkou kariéru
a jako potvrzení těchto předpovědí přišlo v roce
48–49