Opus musicum OM_2001_web | Page 50

BORIS KLEPAL V  únoru zemřela jedna z největších sopranistek 20. století Mirella Fre- ni. Zároveň s ní odešel ze světa její křišťálový hlas, ušlechtilá expresivita výrazu, elegance i vznešenost projevu. Patřila k oněm velkým pěvkyním, o nichž se říkává, že byly poslední skutečnou primadonou. Mirella Freni zemřela necelé tři týdny před svými pětaosmdesátými narozeninami v rodné Modeně. Toto severoitalské město je domovem legendárních značek sportovních aut Ferrari, Lamborghini nebo Maserati. Zároveň ale samo sebe označuje hrdým titulem „Città del belcan- to“ – město bel canta a jedním dechem dodává, že má operní srdce. Není divu – kromě Freni se zde narodil i tenorista Luciano Pavarotti. V dětství měli oba budoucí pěvci společnou kojnou a Freni o tom později se smíchem ří- kala, že je určitě na první pohled vidět, kdo tehdy vypil všechno mléko. Mezi Pavarottim a Freni se bez ohledu na historky z nemluvně- cího věku vyvinulo silné umělecké souručen- ství a jejich hlasy tvořily na operních scénách mnoho let nerozlučnou a dokonale souznějící dvojici. Jakkoliv Pavarotti vděčil v začátcích kariéry za mnohé spíš společnému vystupová- ní s koloraturní sopranistkou Joan Sutherland a fantastickou slávu dalece přesahující operní svět získal na popových koncertech s Plácidem Domingem a Josém Carrerasem, vrcholů umě- leckého partnerství dosahoval právě s Freni. Zpívat se mladá sopranistka učila – stej- ně jako Pavarotti – v Mantově u Ettore Campogallianiho, v roce 1955 pak debutovala v Modeně jako Micaëla v Carmen. To jí bylo pouhých dvacet let. Poté přešla k dalšímu učiteli Leonemu Magierovi, za něhož se i pro- vdala, a rodné příjmení Fregni změnila na li- bozvučnější Freni. Mirella Freni v roce 1970. Foto wikipedia, public domain Větší pozornost poprvé vzbudila jako členka souboru Nizozemské opery v Amsterdamu. Pětadvacetiletá Freni zaujala kritika Lea Riemanse, který o ní v časopisu Opera napsal: „Stačí, aby divadlo oznámilo, že bude účinko- vat Freni, a okamžitě je vyprodáno. Vzbuzuje ohromný zájem veřejnosti.“ Zřejmě už tehdy uměla Freni bezprostředně získat publikum na svou stranu a navíc mu být laskavou part- nerkou, nikoli nevyzpytatelnou vládkyní. V tomto smyslu zcela jistě klasickou primado- nou nebyla – k jejím charakteristikám nepatři- ly rozmary ani skandály. V Amsterdamu zpívala Freni role, které ji pak provázely celým životem jako základ jejího re- pertoáru. Byla sympatickou a lehce rozvernou Mimi v Bohémě, dojemnou Liù v Turandot a také oslnivou Margueritou v Gounodově Faustovi. Kritika jí prorokovala velkou kariéru a jako potvrzení těchto předpovědí přišlo v roce 48–49