Opus musicum OM_1906_web | Page 42

dosáhla významných úspěchů, se ale stala oblast výtvarného umění (v době působení Josefa Obrhela na konzulátě měla rodina kontakty s meziválečnou avantgardou, např. s Paulem Klee), první pokusy o kres- bu můžeme datovat již po roce 1918. Po návratu do Československa v roce 1924 a po smrti rodičů se provdala za Alfréda Pokorného (1932) a složitá rodinná situace ji natolik zaměstnávala (jak v době druhé svě- tové války, tak po roce 1948), že návrat k uměleckému vyjádření lze datovat až k polovině padesátých let. Její tvorbu, která zahrnuje jak ole- jomalby, tak grafiku, můžeme označit za naivní umění. Šíře žánrů se pohybuje od portrétů až po abstraktní malbu (tématika obrazů je velmi různorodá – najdeme zde široký záběr od námětů biblických, antic- kých, až po barevně hýřivou exotiku). O zájmu odborných kruhů svědčí množství realizovaných výstav (od počátku 60. let do roku 1969 vysta- vovala Ludmila Pokorná jak v Československu, tak v zahraničí) i zmínky a reprodukce jejích děl v periodicích a stěžejních publikacích zaměře- ných na naivní umění. 13 Souborná výstava na pražské Staroměstské rad- nici v roce 1969 byla jen potvrzením úspěchu, bohužel byla ale vzhledem k politickému vývoji posledním výrazným veřejným počinem. Konec jejího života byl tedy poznamenán nejen nemocí, ale i ostrakizmem ze strany potencionálních zájemců. Jestliže byl otec Petra Pokorného jed- ním ze zakladatelů moderního českého designu, pak díla jeho matky jsou zastoupena v mnoha českých i zahraničních galeriích.   Z uvede- ných poznatků je zřejmé, že prostředí, do něhož se Petr Pokorný naro- dil, bylo z uměleckého hlediska silně inspirující. Rodina v té době žila v Praze na Smíchově, ale poměrně často se stěhovala. 14 Až do března 1948, kdy se narodila o 16 let mladší sestra Kateřina (Provdaná Adámková, Ing. arch.), byl Petr Pokorný jedináček. Věkový odstup se na blízkých vztazích mezi sourozenci negativně neprojevil, rodina fun- govala přes všechny vnější peripetie jako pevné a láskyplné zázemí. Dokládají to i slova Kateřiny Adámkové: „Jak to bývalo u nás doma, cca 1959 a dál? Přišla jsem ze školy a po obědě jsem si sedla ke stolu s má- mou, psala jsem si úkoly nebo něco dělala (kreslila, studovala Jana Husa, herbář apod.). Pak přišel domů Petr (učil v Unhošti) a taky si k nám sedl a opravoval sešity apod. A pak když jsme měli už gramofon, pouštěli jsme si desky. Naše první deska byla Malá noční hudba a pak písně Paula Robesona. Pak přišly další a další desky vážné hudby a opery. Když jsme byli malí, máma nám předzpívávala celé opery. Pak řekla – ‚a teď jsme přišli my‘ – tj. balet opery drážďanské. Ta idyla! Táta většinou pracoval – dělal modely.“ 15 Podobný model se přenesl i dál: vzhledem k tomu, že Petr Pokorný sám vlastní rodinu nezaložil, rodina jeho sestry mu ji de facto suplovala. Rovněž rodinný tvůrčí potenciál díky Pokorného sestře pokračuje – její nejmladší syn Ondřej je mezinárodně úspěšným 40–41 13 Pohribný, Arsén: Rusalka vystupuje z tůně – naivní a fantaskní obrazy z Čech a Moravy. Katalog. Dům umění města Brna, Brno 1968; Dolejš, Jiří: Naivní malířky Československa. Katalog. Severočeská galerie výtvarného umění, Litoměřice 1977; Matyášová, Eva: Na- ivní malířství. Odeon, Praha 1986; Festival Uprostřed Ev- ropy – Mitte Europe. Galerie výtvarného umění Litoměřice, Litoměřice (nedat.); Kostrová, Zita – Čierná, Katarína: Ná- vraty k insite: pocta Štefanovi Tkáčovi 1931–1989: insitné umenie zo zbierok SNG. Katalog. Slovenská národná galéria, Bratislava 1992; Jiráček, Antonín: Zrcadlo srdce, zrcadlo duše. Katalog. Státní galerie výtvarného umění v Chebu, Cheb 2001. 14 Řeš (1934), Podolí (1936), nábřeží v Holešovicích (1936), U Smaltovny (1945) 15 Z psaných poznámek Kate- řiny Adámkové, 4. 11. 2011, kopie v majetku P. Matuszka. 16 Ondřej Adámek studoval skladbu Conservatoire National Superieur v Paříži a postupně získal mnoho mezinárodních cen. Jeho hudbu hrálo mnoho předních světových orchestrů a ansámblů; jedním z velkých úspěchů bylo provedení Endless Steps na 70. ročníku prestižního festivalu ve švý- carském Lucernu. Provedení řídil Pierre Boulez, který byl i objednavatelem skladby.