OM_2003_web | Page 48

JIŘÍ BENEŠ

Možnosti nejosobnějšího projevu , jež Beethoven objevil Razumovského cyklem , byly příliš výlučné , než aby se jich dalo využívat běžně . Beethoven ostatně s další kvartetní skladbou nijak nespěchal : napříště se k ni obracel jen veden nejniternější potřebou , kdykoli se ocitl v krizi – nikoli náhodou nese pak už každý z jeho dalších kvartetů samostatné opusové číslo . Nejnázorněji to platí o dvou zbývajících kvartetech středního údobí z let 1809 – 10 . První z nich , zvaný „ Harfový “, se stal východiskem z deprese tvůrčích sil za napoleonské okupace Vídně , druhým , v f moll , překonal skladatel krizi z milostného nezdaru .

Je ovšem nutno povšimnout si také dimenzí tohoto stále osobnějšího projevu : jistého extrému , jenž v Razumovského kvartetech budil tolik rozhořčení , už oba další kvartety nedosahují . Spíš jako by se naopak snažily o stále větší úspornost a tvarové zhuštění . Srovnáme-li je však se vší Beethovenovou předchozí kvartetní tvorbou , poznáme , že nejde ani o „ návrat “ ke klasické uměřenosti prvních kvartetů , ani o „ obrat do vlastního nitra “. V kvartetech se Beethoven vyvíjel docela plynule , a kdyby nebyl dosáhl v Razumovského kvartetech hranic jistých možností , nebyl by mohl pokračovat dále uvnitř těchto hranic .
Kvartet ( č . 10 ) Es dur pro dvoje housle , violu a violoncello , op . 74 ( 1809 ), „ Harfový “. Věnováno knížeti Ferdinandu Lobkovicovi
I Poco adagio C – Allegro C – II Adagio ma non troppo 3 / 8 – III Presto 3 / 4 – Più presto quasi prestissimo 3 / 4 – IV Allegretto con variazioni 2 / 4 – Un poco più vivace 2 / 4
Francouzská okupace Vídně , jež přivodila Beethovenovu krizi , probíhala trvale od května do října 1809 . Známe-li naděje , jaké Beethoven vkládal několik let předtím ve hvězdu Prvního konzula , bojovníka za myšlenky Revoluce , a potom jeho vztek , když se dal Napoleon korunovat na císaře , pochopíme bytostné rozrušení , jež pocítil tváří v tvář jeho vojákům jako nenáviděným okupantům , ochromujícím všechen život jeho milovaného města . Celé měsíce trvala hluboká skleslost , jako by se Beethovenovy tvůrčí síly ztotožnily v bezmoci s pokořenou vlastí . Teprve na podzim se mu vracejí : dílem , jež ho vyvedlo z krize , je Smyčcový kvartet op . 74 . Není jejím obrazem , ale právě mohutnost jeho invenčního výtrysku a výrazových protikladů dává tušit její hloubku . Svědčí o ní už čtyřiadvacetitaktový adagiový úvod k první části : není přípravou jejího nástupu , jak tomu bylo v předchozím kvartetu , nýbrž meditací , položenou v čelo celé skladby jako otázka , na niž mají postupně odpovídat všechny věty . Jeho hlavní motivický tvar , který skladbu měkce a jasně otvírá , má vskutku tázavý akcent , jenž v průběhu adagia , dvakrát přerušeného akordickým úderem , nabývá na naléhavosti . Nástup allegra je prvou odpovědí : rozhodnost a jas čtyř úvodních akordů a navazující melodie hlavní myšlenky se přesvědčivě hlásí k heroickému ladění Es dur , jak je známe ze Symfonie č . 3 nebo z Klavírního koncertu č . 5 . Tento vzlet nelze přerušit : pokračuje v něm ještě další motiv , dovětek hlavní myšlenky s drnkaným basem . Tento zdánlivě drobný nápad je později rozveden způsobem ,
46 – 47