JIŘÍ GEMROT
Hudební režii se jako druhé části svého profesního života
věnuji třicet sedm let . Proto jsem velmi rád , že tento obor dostal v minulém čísle Opus musicum prostor a se zájmem jsem si přečetl studii , kterou mu věnovala Sylva Stejskalová . Každý hudební režisér je vyhraněnou individualitou . Proto je zřejmé , že jeho přístup k práci se může v některých aspektech od kolegů lišit a může ze své praxe vyvozovat také poněkud odlišné závěry . Můj malý přípis budiž tedy chápán s tímto vědomím .
Prvním bodem , který bych chtěl zmínit , je tvrzení , že zejména v oblasti artificiální hudby je přínos hudebního režiséra nezastupitelný . Ačkoliv se celoživotně věnuji právě této oblasti a zábavné hudby jsem se dotknul jen okrajově , mám za to , že ani její nahrávání se bez přítomnosti kvalitního hudebního režiséra neobejde . Sám pamatuji v rozhlase na skvělou práci mých starších kolegů Pavla Vitocha , Milana Wolfa , Zdeňka Dvořáka , Jana Hály , Svatoslava Rychlého a dalších , kteří v karlínském rozhlasovém studiu odvedli neuvěřitelné množství práce při playbackování do stop , při letmém střihu a podobně . Jejich práce je sice technologicky odlišná , ale dle mého soudu byla a dodnes je přesto nepostradatelná . Zamyslel jsem se i nad tvrzením , že režisér se neobejde bez znalosti existujících nahrávek . Má osobní zkušenost je jiná , nikdy jsem před natáčením žádné nahrávky neposlouchal . Vždy jsem vyšel z četby partitury , v níž jsem našel vše potřebné k tomu , abych si o ní udělal vnitřní zvukovou představu . V každém prostoru zní pochopitelně natáčená hudba poněkud jinak v barvě , charakteristice prostoru a délce dozvuku . Pokud jsem tedy pracoval v sále , který jsem do té doby neznal , vždy jsem poslouchal natáčenou hudbu chvíli přímo tam , živě a bez sluchátek . Teprve potom jsem ohlídal , zda výsledný zvuk nahrávky vychází z požadavků partitury a prostoru , kde se nahrává . Rád bych pozorného čtenáře zorientoval i ve tvrzení , že pořízení live nahrávky je líný a levný způsob jejího vzniku . Často se na live nahrávkách podílím , mimo jiné též s Českou filharmonií nebo Filharmonií Essen . Praxe je dnes taková , že se pořizuje záznam všech zkoušek , všech koncertů ( většinou dvou až tři ) a dále bývá k dispozici i čas věnovaný studiovým dotáčkám choulostivějších míst . Mezitím s dirigentem konzultuji místa , která je třeba při následném provedení více ohlídat , obcházím hráče s detailními prosbami , a to vše se pak velmi pečlivě sestříhává v jeden celek . Live nahrávka je tedy velmi pracná a při závěrečných korekturách náročná na mix , tedy balanční vyvážení jednotlivých hlasů . Live se jí říká snad jen proto , že přece jen zachycuje atmosféru koncertu
42 – 43