om_0422_web | Page 90

18 . listopadu – Věc Makropulos ( Petr Mečkovský )
Mezi výrazné operní inscenace , které se v rámci tohoto ročníku odehrály , patří bezesporu také Věc Makropulos v interpretaci Welsh National Opera . Tato tříaktová opera je adaptací stejnojmenné hry Karla Čapka a měla premiéru 18 . prosince 1926 v Divadle Na hradbách ( současné Mahenovo divadlo ). Přestože Janáček původní hru zkrátil , zdramatizoval a dal větší důraz na erotické motivy , spousta humoru v díle zůstala . Tato inscenace měla premiéru 16 . října tohoto roku v Cardiffském Wales Millenium Centre . Na samém začátku , při znějící předehře , se na plátnu za forbínou objevila videoprojekce , ve které se střídal záběr na krásnou dámu a pero s inkoustem , které psalo jméno Emilia Marty nebo pouze iniciály E . M ., které celou operu provází . Když se toto plátno zvedlo , divákům se zjevila scéna Nicoly Turner , která byla i autorkou kostýmů . V prvním dějství nás přivedla do advokátní kanceláře , ve které se už více jak sto let odehrává velkolepý spor o dědictví . Po prvním dějství vystoupil před oponu , na které se objevil český nápis „ Krátká pauza “, představitel Vítka Mark Le Brocq . Ten nejdříve pronesl pár vět v češtině a poté anglicky vysvětlil zápletku celého soudního sporu . Tento nápad režisérky Olivie Fuchs byl velmi zdařilý , neboť právě spor , který hře předchází , může být pro diváky , zvláště pro ty , co dílo neznají , poněkud zmatený . Toto vtipné shrnutí zároveň velmi vkusně vyplnilo čas potřebný k přestavbě scény na druhé dějství . Právě druhé jednání , které se odehrává v šatně po představení , téměř chrlilo vtipy , které vyplynuly jak ze samotného libreta , tak přímo z režie , například když nápadníci uklouzávali na hromadě růží , která byla na scéně umístěna . Třetí jednání nás pak přeneslo do Emiliina hotelového pokoje . Přestože ve všech jednáních byla scéna jednoduchá , dalo by se říci až strohá , s režií a Janáčkovým dílem velmi dobře pracovala a zobrazovala přesně to , co bylo v předloze napsáno . Zajímavým prvkem byly změny barvy vlasů hlavní hrdinky , které vždy ladily s okolní scénou . Úplné odložení paruky na konci třetího jednání pak podtrhlo její žal a zoufalost z tak dlouhého života . Orchestr pod vedením brněnského rodáka , dirigenta Tomáše Hanuse nezaváhal ani na chvíli a dokázal skvěle vyjádřit jak expresivní forte momenty , tak lyrické části . Pěvecké výkony všech herců byly výborné a je důležité zmínit zejména představitelku Emilie Marty , španělskou sopranistku Ángeles Blancas Gulín , která svým projevem dokázala dokonale vykreslit cynickou , životem zlomenou a více jak třísetletou ženu . Chvályhodné také bylo , jak se herci popasovali s češtinou , která je pro zahraniční zpěváky vždy velice náročná . Ačkoliv se u nich objevoval lehký přízvuk , například ve druhém dějství to spíše přidalo komičnosti situace , než že by to inscenaci jakkoli ublížilo .
20 . listopadu – Plameny ( LP )
Slavnostní závěr festivalu Janáček Brno patřil inscenaci souboru Opery Národního divadla v Praze , který do Janáčkova divadla přivezl novou reimaginaci opery Erwina Schulhoffa Plameny v režii Calixta Bieita , která měla svoji pražskou premiéru 12 . června 2022 . Scénu navrhl sám režisér s pomocí Anny Sofie Kirsch , kostýmy připravila Barbora Maleninská , světelný design pak Jan Dörner , sbor řídil Adolf Melichar a hudebního nastudování a dirigování se chopil Jiří Rožeň . V hlavních rolích vystoupili Denys Pivnitsky ( Don Juan ), Tone Kummervold ( Smrt ), Victoria Khoroshuvova ( Žena , Řeholnice , Donna Anna ), Tamara Morozová ( Markétka ) a Jan Hnyk ( Komtur ). Inscenace vznikla v rámci čtyřletého projektu Opery Národního
88 – 89