om_0422_web | Page 81

ZPRÁVY – UDÁLOSTI
LUKÁŠ PAVLICA , TEREZA OPÁLKOVÁ , PETR MEČKOVSKÝ

Tvrdit , že letošní ročník hudebního festivalu Janáček Brno vydání čtvrtého čísla drobně zdržel , by bylo přinejmenším silným eufemismem – zatímco zbytek časopisu se již dávno oděl do tisknutelné podoby a většina článků podléhala poslední zevrubné korektuře , autoři tohoto festivalového přehledu si nervózně odpočítávali dny do slavnostního závěru festivalu , který se měl také stát nejzazším možným termínem k odevzdání textu do sazby . Přestože zbytek výtisku mohl být ve své podstatě hotov výrazně dříve , věříme , že ohlédnutí za 8 . ročníkem mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno – tentokrát s tématem Quo vadis – nemůže na stránkách brněnského hudebního periodika chybět . Vzhledem k množství hudebních a scénických projektů , které se v rámci konání festivalu – tedy 2 . až 20 . listopadu – uskutečnily , si tento text ani v nejmenším neklade nárok na úplnost a jedná se především o ohlédnutí za vybranými večery tohoto pestrého ročníku .

2 . listopadu – Z mrtvého domu / Glagolská mše ( Lukáš Pavlica )
Již samotné zahájení festivalu by si zasluhovalo vlastní článek , neboť netradiční scénické spojení poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu a Glagolské mše je v inscenační historii obou děl skutečnou raritou . S nápadem použít Glagolskou mši jako tematické vyústění temné opery přišel dirigent Jakub Hrůša , který se sólisty a Sborem a orchestrem Janáčkovy opery Národního divadla Brno představení nastudoval a při slavnostní premiéře jej i řídil . Režie se chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman .
Jeho vize je ve svém jádru odosobněná – stejné vězeňské oděvy , stejné vyholené hlavy , ba i stejné řetězy … všechno je před zrakem božím ( a především režisérovým ) na stejné úrovni . To , co ( možná ) postrádá Heřmanova inscenace na expresivitě , umocňuje zdůrazněním tématu samoty jedince v davu . Ruku v ruce s režisérovým pojetím jdou šedé kostýmy z dílny Zuzany Štefunkové Rusínové , stejně jako zdánlivě prostá , přesto však důmyslně navržená scéna Tomáše Rusína – ani jedno nedává přílišný prostor individualitě , přesto právě v tom tkví výrazné poselství celé inscenace . Ačkoliv je spojení opery Z mrtvého domu a Glagolské mše v Heřmanově režii místy vnitřně nekoherentní a upřednostňuje ( převážně v druhé polovině ) možná až nadbytečně symbolickou akci na jevišti před přímějším a méně okázalým charakterem , jedná se o hudebně i myšlenkově atraktivní propojení , které si zaslouží bližší poznání . Ostatně kompoziční jazyk obou děl dává podobným experimentům poměrně volnou ruku . Pozitivní vyznění inscenace upevnily také kvalitní pěvecké a herecké výkony – výtečný byl Pavol Kubáň v roli Šiškova s hudebně a výrazově gradujícím vyznání o Akulině . Nemalé ocenění si zaslouží i Alexandr Petrovič Gorjančikov ztvárněný Romanem Hozou , Filka Morozov v podání Gianlucy Zampieriho či Skuratov v interpretaci Petera Bergera . Kateřina Kněžíková či altistky Jarmila Balážová a Jana Hrochová pak byly ozdobou Glagolské mše – právě tento ženský pěvecký element , který schází v opeře Z mrtvého domu , v druhé polovině večera právem ( a zcela v intencích Jakuba Hrůši a Jiřího Heřmana ) dominoval .
opus musicum 4 / 2022